Odchod Rogera Scrutona je velkou ztrátou. Bude nám tu moc chybět. Hned ve trojím smyslu.

Za prvé, Češi (a troufale soudím, že i Slováci) přišli o velkého a věrného přítele. Naposledy jsme si to naplno uvědomili, když se loni v listopadu přijel do Prahy na reverz rozloučit, aby na Žofíně převzal z rukou předsedy Senátu zvláštní ocenění. Byl nesmírně unavený, odkázaný na kolečkové křeslo a bolest metastazující rakoviny mu nedovolovala ani pevně stát, ani v klidu sedět. Přesto s noblesou i jemným, sobě vlastním humorem vzpomínal, jak v roce 1979 přijel poprvé do Prahy. Disidenti a jejich zápas o svobodu v komunistickém Československu mu učarovali. Podílel se pak na založení Husovy nadace, která deset let finančně podporovala bytové semináře a „podzemní univerzity“. Díky vybraným prostředkům na nich přednášel nejen on (dokud mu komunisté cesty nezakázali), ale mnoho jiných profesorů ze západní Evropy. Sir Roger tak zásadním způsobem přispěl k prolamování izolace, do které nás uvrhl totalitní režim. Svou lásku k našemu boji za svobodu pak vyznal i v jediném románu, který napsal (Zápisky z podzemí). Byl mu blízký i český realismus a nepatetický smysl pro humor.

Za druhé, my konzervativci jsme přišli o velkého filosofa, esejistu, spisovatele, učitele. Naposledy jsme si to my, jeho „děti“, uvědomili, když jsme se s ním v nebývalém počtu přišli na onu večeři na Žofíně rozloučit. Vzdát mu poslední hold. Je tu paradox. Živě si vzpomínám, jak jsme se my mladší v době, kdy k nám Scruton začal jezdit nebo i těsně po roce 1989, údivně ptali, co bychom vlastně měli konzervovat. Náš tehdejší program byla radikální změna. Změna prakticky všeho. Od té doby uplynulo třicet let a Scrutonovy myšlenky jsou mi dnes bližší než kdykoli dřív. Ke konzervování toho máme po čertech mnoho. Musíme bránit mnohé z toho, co jsme před 30 lety vyválčili. Bránit svobodu před politickou korektností kulturtrégrů a invazí byrokratů. Bránit přirozený způsob života a tradiční instituce jako rodina nebo církev před destrukcí ze strany progresivistů. Bánit krásu před ošklivostí. A v neposlední řadě – museli jsme se loni postavit i za Scrutona samotného, když ve své rodné zemi čelil neférovému útoku ze strany jednoho z takových kulturtrégrů a jeho vlastní konzervativní strana ho neuměla ani pořádně hájit. Teď už hájit nepotřebuje. Ale tři desítky knih, které Scruton napsal, zůstanou pevným vodítkem v pěně dnešních i budoucích dní.

A za třetí, my Evropané přicházíme o důležitý korektiv našeho evropanství. Odešel nejen Scruton, ale odchází i jeho Británie. Ano, Scruton byl euroskeptik, který podporoval brexit, protože integrace se na jeho vkus vydala příliš daleko. Ano, pozice nás tady ve středu Evropy je odlišná. K překotné integraci sice máme výhrady, ale odchod z EU není řešení. Stejně tak ale není v našem zájmu ani rozklad EU v důsledku narůstajících vnitřních i vnějších tenzí, které tato překotná integrace nevyhnutelně přináší. Právě Britové tvořili přirozený, vyvažující element, který nyní budeme postrádat. A stejně tak nám bude chybět i Roger Scruton, který svou principiální obranou tradičních západních a evropských hodnot a způsobu života představoval důležitý orientační maják v chaosu dnešního světa.

Čest jeho památce.

Psáno pro slovenský časopis .týždeň