Je mi smutno. Odešel s ní i kus mého života. Moje křesťanská kmotra. Moje spolubojovnice z disentu a paní domácí v legendárním bytě v Ječné ulici, kde jsme pokaždé našli pomoc, radu i zastání. Koncem roku 1988 jsem si ji vyprosil a vymodlil, aby se mnou – jako s nezkušeným mladíkem – dělala mluvčí Charty 77.

Právě její odvaha, obětavost a zkušenosti nám tak pomohly v přelomovém roce 89. Hluboká a žitá víra, svobodomyslnost, naděje a láska – to byla Dana. Charita pro ni nebyla fráze, ale každodenní životní praxe.

Nikdy si na nic nestěžovala. I v posledních letech, kdy na tom byla zdravotně špatně, to skromně skrývala i před těmi nejbližšími. Nežila pro sebe, ale pro druhé. Bude tu chybět. Moc chybět.