Nevládní organizace The European Coalition for Israel dnes vydala své historicky vůbec první hodnocení hlasování všech poslanců EP podle toho, zda směřuje pro či proti zájmům této země. Z ratingu vyplývá, že naši poslanci za ODS se umístili na samém vrcholu. Pokud jde o hodnocení frakcí, tak i zde vévodí žebříčku naše frakce ECR. Následují ID, EPP a Renew. Naopak na samém konci je frakce Levice, kde jsou i čeští komunisté. Celkově ovšem Česko vykazuje velmi dobré hodnocení. Ze zemí dopadly z hlediska Izraele nejhůře Irsko a Španělsko.

Levicové hnidopichy, kteří nesnášejí premiéra Bibi Netanjahua, upozorňuji, že hodnocení se zakládá na hlasování v letech 2019-22, tedy i za dobu, kdy byl v opozici. Odpoledne jsem byl pozván do izraelského rozhlasu a tam odpovídal na otázky, proč země střední a východní Evropy hlasují vstřícněji pro Izrael než evropský západ, a proč jsou na čele Češi. Vidím 3 důvody:

1) Střední a východní Evropa má stále zažitou zkušenost, co to je „frontová země“. Že bezpečnost není samozřejmost, což Izrael zažívá dnes a denně. Západní Evropa už na takovou zkušenost zapomněla, věří, že domácí pohádkový život je lehce možný i kdekoli jinde. My víme, že tak jednoduché to není. Navíc je tu přirozená sympatie pro menšího obklopeného či ohrožovaného větším. David versus Goliáš. To máme zažité.

2) Naši domácí politiku neovlivňuje arabská a muslimská menšina. V Bruselu je Mohammed nejčastější jméno pro nově narozené děti. U nás ne. Naopak David se solidně umisťuje v první desítce

3) České specifikum v tradici. Od Masaryka a jeho podpory sionismu, přes vyzbrojení Izraele v jeho těžké hodině v roce 1948, přes sympatie v dobách Pražského jara 1967-68, kdy byl Izrael napaden znovu, až po Havlovu i Zemanovu politiku po roce 89. V tom je u nás konsensus.

Zkrátka a stručně: Kissinger kdysi napsal, že státy nemají přátelé, ale zájmy. Ano, ale my vnímáme jednu výjimku z pravidla. Izrael je a bude přítel.