Poslední rozloučení s Jaroslavem Šedivým
7. února 2023
Včera ve Strašnicích poslední rozloučení s Jaroslavem Šedivým (1929-2023). Jardův životní příběh byl pro mnohé z jeho generace typický. V mládí komunista, pak reformátor, historik a novinář, po roce 1968 politický vězeň, dřevorubec, myč oken a po nocích spisovatel, publikující pod cizími jmény, a po roce 1989 pak diplomat, politik a opět spisovatel, teď už publikující pod jménem svým.
Jihočech, který miloval Francii, muzikant, který horoval pro swing, jazz a blues. A taky kamarád, který si nikdy na nic nestěžoval, myslel pozitivně, udržoval si od těžkostí života odstup a zdravý nadhled. Když ho po revoluci Jirka Dienstbier přivedl jako poradce do Černína, učil mě, mladého idealistu u Václava Havla na Hradě, co v zahraniční politice znamená realismus, rovnováha sil a co je to umění kompromisu. Metternicha měl podrobně nastudovaného.
Bylo to pro mě něco jako příprava na budoucí setkání s Henry Kissingerem. Občas jsme do sebe narazili – on měl svou Francii, já svou Ameriku, což někdy nešlo dohromady – ale vždy to bylo s gracií a legrací, nikdy ve zlém. (Z té doby je i foto – léto 1990 při společné návštěvě u Rity Klímové, naší velvyslankyně ve Washingtonu.)
Jeho hlavní zásluhou bylo vyjednání odchodu Rusáků začátkem 90. let. V týmu s Lubošem Dobrovským. Pak mnoho let dělal skvěle velvyslance v Paříži a já s ním komunikoval jako „dvojka“ v Černínu. V dubnu 1997 jsem odjel jako nový velvyslanec do USA, ale už v září rezignoval na ministra zahraničí Josef Zieleniec a do Washingtonu mně volal tehdejší premiér Klaus, abych to vzal já.
Odmítl jsem. Moje děti právě nastoupili do amerických škol a školek, nešlo je zas vláčet přes půl světa zpět. Jarda Šedivý se nabídl jako řešení. Jenže zase volal Klaus, že Havel s tím má problém. Tak jsem mu volal na Hrad a prezident nakonec souhlasil. Jarda se stal ministrem a za pár měsíců podepisoval v Trumanově knihovně v Missouri naše přistoupení do NATO. Vrchol kariéry, zcela po zásluze.
Dodnes nevím, proč měl Havel s Šedivým potíž. Možná mu vadil jeho určitý sarkasmus. Možná se někdy střetli o nějakou dámu. Nevím. Fakt je, že Jarda se mnohokrát hlásil k přátelství s Milanem Kunderou, dokonce uváděl, že byl předlohou pro Tomáše z Nesnesitelné lehkosti bytí (taky myl okna) nebo dokonce pro gynekologa Škrétu z Valčíku na rozloučenou, který v románu vyprávěl, že čím víc žen oplodní svou genialitou, tím víc přispěje díky populační exponenciále k záchraně lidstva. A je také faktem, že Havel se s Kunderou nemuseli a občas se i veřejně střetli.
Pohřeb organizoval jeho syn Jirka Šedivý. Jablko nespadlo daleko od stromu. Taky skvělý diplomat, který to už dvakrát dotáhl na nejvyšší post, který kdy český civilista v Evropě měl. Nejprve jako náměstek generálního tajemníka NATO a nyní jako šéf Evropské obranné agentury EDA. Taky skvělý hudebník a všestranně nadaný a zábavný člověk. Pohřbem nás prováděl s gracií, jak to má být.
Pohřeb nemá být uplakaný. Má být naopak sklizní toho nejlepšího, čím nás ten, s nímž se tady na zemi loučíme, za svůj život obdaroval a obohatil. Přesně tak to bylo. RIP