Poslední dobou je těch nekrologů nějak moc. Už se kácí v našem lese, říkával kdysi kytarista Mejla Hlavsa. Luboš Dobrovský bude chybět.

U nás v Česku, kde patří k národní výbavě rozšířená schopnost kličkovat, taktizovat, relativizovat a všechno nějak okecávat, patřil k těm výjimečným zjevům; šel do všeho zpříma, mluvil ostře a narovinu, když s něčím nesouhlasil nebo se mu něco nelíbilo, dal to najevo hned a s energií jemu vlastní.

Byl něco jako semafor, který neměl místo pro oranžovou. Buď hlásal jeď, nebo stůj. V konfrontaci s grázly nebo vyčůránky to byl postoj potřebný a důležitý.

Rád jsem s ním, zejména v prvních měsících a letech po 1989, spolupracoval. Dodnes nedoceněný je jeho přínos pro rychlý odchod sovětských vojsk.

Byl tvrdý jako žula a Rusové na to slyšeli.

Když jsme prosazovali první nasazení našich vojáků v zahraničí v roce 1990 (osvobození Kuvajtu), byl to opět Luboš, kdo jako první civilní ministr obrany po 89′ nastoupil do služby a udělal na ministerstvu pořádek.

Ale i mnohem později, když jsem se stal ministrem já, jsem ho rád požádal, aby mně už v seniorském věku radil v nelehkých časech hospodářské krize. Dělal to se stejným zaujetím jako cokoliv předtím.

Nebál se nikoho. Ani Putina, ani protivníků tady doma. Nenáviděl antisemity. Mluvil jsem s ním naposledy telefonem před týdnem. Přestože dobře věděl, že mu zbývá tady na zemi jen pár dnů, mluvil jasně a přesvědčivě.

Byl připraven. Nebe má jisté. Čest jeho památce.