Letošní půlrok překvapil. A není pochyb o tom, že se zapíše hned několikrát do historie. Začněme koronavirem, který načas svět doslova zastavil. Co se o této epizodě jednou bude psát v chytrých knihách?

Sám si tuto otázku kladu, definitivní odpověď ale zatím nemám. Přesto to zkusím. V rovině zahraničních vztahů a geopolitiky jednoznačně posílí Asie a Západ oslabí. V Evropě, na tom našem menším hřišti, Německo vítězí a jih je poražený. Francie to nezvládla, je oslabena, ale zároveň se z toho snaží vytěžit, co se dá.

Co Česko?

První fázi jsme zvládli zdravotně velmi dobře, bohužel se ale ukázalo, že vládě jde dobře nás zavřít do vězení, to propouštění na svobodu už se jí nedaří. Pomoc podnikům je strašně pomalá a selektivní. Jestliže jsme ze začátku získali náskok i dokonce nad Německem, Dánskem nebo Rakouskem, tak tady jsme ho bohužel ztratili a myslím si, že se to brutálně projeví na podzim. Ten bude těžký.

Na jedné straně jsou následky ekonomické, na druhé straně stojí ty mentální a společenské.

Krize obnažila obrovský problém Západu. Máme nulovou schopnost riskovat, nasazovat život nebo umírat. Vlna viru, a nechci ji podceňovat, dokázala vyděsit společnost skoro až k hysterii. Víc než je zdrávo. Nejvíc vyděšení byli ti nejbohatší, nejvyspělejší společnosti Západu. To nám ukazuje, jak jsme slabí a zranitelní.

Pandemie vyústila v další historický krok: EU se chystá bezprecedentně zadlužit, aby se obnovila její síla. Jenže plán obnovy navržený Evropskou komisí kritizujete. Co se vám na něm nezdá?

Nemám absolutně nic proti pomoci těm nejpostiženějším, ba naopak, je nezbytná. Státy vypnuly svoje ekonomiky svým rozhodnutím, a tudíž vyslaly do stavu hluboké krize mnoho podnikatelů a firem, které byly v té nejlepší kondici a nenesly žádnou vinu za šíření viru. Takže z tohoto hlediska krátkodobé napumpování peněz do ekonomiky má smysl nejen ekonomický, ale i morální. Evropská komise ale nepřipravila plán obnovy, nýbrž plán pro příští generaci a pod rouškou pomoci nejpostiženějším do toho zabalila celou zelenou revoluci. Je to podfuk. Pod záminkou záchrany lidských životů chce řešit dlouhodobé politické a ideologické záležitosti. Čili to bylo první, co jsem kritizoval. Za druhé mi vadí způsob výpočtu. Česko by bylo čistý plátce, Slovensko naopak má být čistý příjemce. Tak ať mi někdo vysvětlí, čím je Slovensko koronavirovou krizí víc postiženo než Česko. A pak mi tam vadí ještě třetí věc: prosazování federálních prvků nečistou cestou. Mám na mysli nové celoevropské daně, dokonce i pro velké firmy, jak se tam doslova uvádí, a to je něco, s čí já jsem nikdy nebudu souhlasit.

Na druhou stranu tvrdíte, že se nyní Západ příliš podbízí Číně i Rusku. Aby jim mohla Unie čelit, musí být přece ekonomicky silná.

Evropa díky své různorodosti a pestrosti byla vždycky silná inovačně, jako příklad pro ostatní, když v ní panovala soutěž a konkurence. Typickým příkladem je renesance, soutěž městských států, jako byly Florencie či Benátky. To vygenerovalo objevy od vědy až po umění. Čili nikoliv budování centralizované říše a snaha pro všechny ušít stejné sako. Vždyť mně by to Macronovo stejně nebylo. Vždycky svoboda a soutěž jsou předpokladem růstu, nových objevů. V tom vidím schopnost Evropy soutěžit ekonomicky s Čínou. Ne tím, že budeme po vzoru Číny všechno centralizovat a podřizovat nějakému autoritativnímu vedení. To je věc, která by Evropu zahubila. Čína je v tom silná, je to její tradice po tisíc let. U nás není, centralizační tendence budování říší měly v Evropě vždy jepičí život, ať už za Karla Velikého, či za Napoleona, zpravidla to skončilo konfliktem a válkou.

O jaké Evropě tedy sníte?

Evropskou spolupráci ve formě čtyř svobod považuji za obrovský výdobytek, který je pro nás cenný. Nechci, aby se to rozbilo. Byla by to pro nás tragédie, my ve středu Evropy bychom to odskákali. Nechci konflikt, chci, aby to, co máme, vydrželo, ale odmítám centralizační a regulační tendence, protože to je to, co Evropu zahubí.

Dalším historickým milníkem letoška je v USA odstartované antirasistické běsnění. Rozumíte současné Americe, kterou prý znáte jako své boty?

V poslední době jsem si mnohokrát položil otázku, jestli je to ta Amerika, kterou jsem dobře znal a ve které jsem měl čest i nějakou dobu pracovat a žít. Uvidíme. Odmítám, že by byl v Americe systémový rasismus. Jestli byla některá země, která se s ním bolestně, ale včas vypořádala, byly to Spojené státy. Vzorově pro mnoho zemí světa. Ale z druhé strany, pokud se ptáme na projevy rasismu ve společnosti, tak stejně jako kdekoli jinde ve světě i v USA byly, jsou a budou. Pravdou je, že v té pestrobarevné americké společnosti udržet balanc mezi svobodou a bezpečností je náročná záležitost. Pokaždé, když se ta společnost dostane do nějaké krize, stačí drobný konflikt a zažehne větší požár. Mám ale stále v Ameriku důvěru a myslím si, že to teď bude stejný proces jako už xkrát předtím, kdy pak zpravidla následovala nějaká společenská debata, reflexe, reforma a návrat do normálu. Pak je tu ale ještě jedna věc a to je to, co se na to nabalilo. Jde o jakousi kulturní válku. Klíčové je nyní nějaké vedení. V takovéto situaci by to chtělo mít v čele politika, jenž dokáže zemi přece jen trochu sjednotit.

Má na to prezident Donald Trump páku?

Myslím si, že na tohle nemá. Ale na to podle mě nemá ani Joe Biden, demokratický prezidentský kandidát. Já jsem Trumpa hájil, jeho vítězství bylo sice pro mnohé překvapivé, ale pochopitelné. Obrátil se na většinu, která měla dost progresivistických experimentů a snah společnost posouvat někam, kam si to většina nepřála. Jeho prezidentství je ale zároveň strašně polarizující a bude to mít velmi těžké.

USA jsou na prahu prezidentského volebního klání. Nejsou současné nepokoje předvolební strategií?

Tak určitě. V Seattlu vznikla před časem autonomní zóna, kterou brzy rozpustili, protože revolucionáři začali střílet. V prohlášení o ukončení pak v závěru stálo „Volte Joea Bidena“. Takže samozřejmě ostrá předvolební kampaň přilévá olej do ohně.

Zmínil jste kulturní války. Jak souvisejí se současným řevem v ulicích? Co si pod tím představit?

Působí to na mě tak, že to je takový pokus o maoistickou kulturní revoluci. Nikoli shora dolů, ale ani to nejde zdola, nejde se odvolávat na lidové masy. Podpora nepokojů a kulturní revoluce jde z univerzit, z médií, z komunální politiky a z Kongresu. A to je nové. Jsme v situaci, kdy těmto radikálním elementům v ulicích, blízkým anarchistům, komunistům nebo antifě kulturní sféra neuvěřitelných způsobem ustupuje, či dokonce vychází vstříc.

Kdo to vše diriguje?

Jsou to lidé, kteří seznali, že komunismus ekonomicky v konfrontaci s kapitalismem nemá šanci. A tak to teď zkouší dělat kulturně společenskou cestou, nastolit dominanci jednoho jediného názoru. Vidíme tu obrazoborectví, které se dnes dotýká samotných základů americké státnosti. Padají dolů sochy George Washingtona, mění se vlajky, padá Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti. Pilíři americké ústavy dají smyčku na krk a sundají ho. To je ukázka něčeho vážnějšího. Že se najdou vandalové, chuligáni, to se může stát, ale že ty sochy nikdo nehájí, že pro to elity vyjadřují pochopení, to je obrovským selháním elit v Americe.

V čem elity konkrétně selhávají?

Uvedu jeden alarmující příklad. Před pár dny vyškrtli na Princeton University jméno amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z názvu prestižní školy pro mezinárodní vztahy a veřejnou diplomacii. Wilson byl vtělením amerického internacionalismus. Prosadil americké angažmá v první světové válce, spojenci díky tomu vyhráli. Prosazoval pak, aby se USA dál ve světě angažovaly. A na Princetonu, což je jedna ze čtyř nejslavnějších univerzit v USA, ho označili za rasistu, protože se vyjádřil, že když se černoši zbavili otroctví, tak že jim dvě generace potrvá, než se dají dohromady. Je to pro nás šílená zpráva, nejenom proto, že Wilson byl u počátku Československa, ale zejména proto, že jeho jméno je v USA symbolem pro mezinárodní angažmá, čelení izolacionismu. Pro mě to signalizuje, že se Amerika skutečně může uzavřít kvůli nesmyslným obviněním z rasismu úplně do sebe. K tomu nahrává i demografická změna v USA, posilují Latinos s tradičně katolickým náboženstvím. A ti nemají takovou potřebu zachraňovat svět, jako měly tradičně protestantské státy.

Nejde už jen o Ameriku. Podobné tendence lze vystopovat i v Evropě.

Ano, vidíme podobné projevy i v západní Evropě. Kde byl Boris Johnson, proč nehájil Churchilla? Toho museli hájit fotbaloví fanoušci. To je obrovské selhávání elit tváří v tvář snaze o kulturní revoluci, jež fakt má maoistické principy. A to mě zneklidňuje, že nevidíme elity, které by byly schopné se za to postavit. Tohle mě vede zpět k otázce, jestli opravdu nedochází k nějaké fatální změně v Americe i na Západě obecně.

Knihu Jih proti Severu jsem kdysi přečetla jedním dechem. Dnes skoro hanba, brzy možná zakázaná literatura. Máte také nějakou knihu či film, o jejichž osud se vnitřně bojíte?

Nejde jen o filmy či romány, každou chvíli tady úžasem vidíme, co vadí. Převedu to na české poměry. Budeme zpochybňovat knížete svatého Václava, protože Přemyslovci tady provozovali trh s otroky v Evropě? Budeme strhávat sochy Karla IV., protože v Norimberku se účastnil masového vybíjení Židů? A můžeme jít i do současnosti. Zakážeme romány Milana Kundery, protože se k ženám choval jako prase? Je to absurdita, na kterou se dá nabalit všechno.

Kdo to všechno může ještě zvrátit?

Elity se musejí probudit a začít naši civilizaci bránit. Selhaly i v tom smyslu, že dnes v Americe univerzity v humanitní oblasti produkují nevzdělané lidi. Historie se přestala učit jako sled událostí, které měly nějaké následky. Dnes je tendence celou historii ideologizovat prizmatem vidění světa „tady a teď“. To je úplně zvrácený přístup. Pokud to začneme dělat, naše děti a vnoučata budou nevzdělanci, jednoduše manipulovatelní. Nároky na lidi se snižují. A pak je podvede kdejaký podvodník. Západ teď potřebuje novou renesanci, schopnost klást na sebe větší nároky, vzděláním počínaje a schopností hájit svobodu, soutěž a možnost volby konče. Když se nyní na vření na Západě kouká Vladimir Putin nebo Si Ťin-pching, musí z toho mít obrovskou radost, popadají se za břicho, když nás vidí.

Jak hodnotíte současnou českou zahraniční politiku?

Je slabá. Ministr Tomáš Petříček se snaží, ale mezi prezidentem a premiérem to nemá jednoduché. Oni vládnou české politice. On řeší zbytkovou agendu a myslím si, že ta slabost generuje někdy takovou tu politiku ode zdi ke zdi.

(Autor: Iveta Křížová)