Proč jste na počátku podpořil plán Evropské komise na obnovu, když se dalo čekat, že půjde o problematické sdílení dluhů?

Je jasné, co se dalo čekat. Ona také komise tento návrh o mnoha desítkách stran připravovala určitě déle než týden, co uplynul od dohody (francouzského prezidenta Emanuela) Macrona s (německou kancléřkou Angelou) Merkelovou na plánu obnovy. Když ti dva přišli se svou iniciativou, říkal jsem si, že se mění doba. Jen nevíme, co bude na konci. Jedno se nicméně zdá jisté. Těch třicet let od revoluce byl ráj a já si nepřeji, aby koncovkou těchto změn bylo, že se budeme mít výrazně hůře. Je nesporné, že z volného trhu EU nesmírně těžíme. Osmdesát procent toho, co doma vyrobíme, prodáme v zahraničí, hlavně na evropském trhu. Pokud by nastal rozklad tohoto trhu, byť dost regulovaného, tak to tady setsakramentsky pocítíme. O tom, že země jako Španělsko či Itálie mají problém a že když udeří krize, nemohou si samy na trhu půjčit, víme dávno. Můžeme na to reagovat dvěma způsoby. Buď říct, že je to věc eurozóny a nás se to netýká. Nebo pokud přijdou s nápadem, pomozme jim jednorázově tak, aby se trh nezhroutil. Tehdy přichází moment, kdy by Čech neměl říkat ne. Jenže když jsem si týden nato důkladně přečetl, co komise připravila, názor jsem změnil.

Proč?

To, co zveřejnila komise, není o nějaké jednorázové záchraně Itálie. Já bych přimhouřil oko i nad tím, že si Evropa jednorázově půjčí, aby zachránila Itálii. Jenže v tom plánu je všechno možné kromě záchrany Itálie.

Na tento účel je nakonec vyčleněno zhruba osmdesát miliard eur, což je zanedbatelně málo. Přesto jsou Itálie i Španělsko spokojené. Čím to je?

Ona ta pomoc jižnímu křídlu probíhá i mimo nás, protože nejsme členy eurozóny. Probíhá to zejména prostřednictvím kvantitativního uvolňování Evropské centrální banky formou nákupu vládních dluhopisů. Naposledy šlo o šest set miliard eur, z nichž podstatná část směřuje právě na jih. Jenže Merkelová a Macron ve své iniciativě mluvili o jakémsi Recovery Plan, Plánu obnovy. A komise změnila i ten název: už je to Plán pro příští generaci. A když se jde do střev tohoto plánu, zjistíte, že se z původního půl bilionu stalo 750 miliard a z toho čistě na záchranu ekonomik a zmírnění dopadu koronavirové krize jde maximálně osmdesát miliard na protikrizové programy, jako je u nás Antivirus, aby se nepropouštělo, nebo analogie našich Pětadvacítek živnostníkům. Ale 560 miliard eur jde na financování tzv. Green Dealu. Tedy na něco úplně jiného. Oni už nechtějí zachraňovat Itálii. Oni chtějí zachránit celou planetu. Už to není o jednorázové aktivitě; navrhují se tam celoevropské daně, které by měly fungovat navěky. Ty zatím Unie nemá a nevím, proč by je měla mít. Unie žije z příspěvku členských států a vybraných cel, což dává smysl. Teď se navrhuje zdanit firmy, zdanit uhlík, digitální společnosti. Evropská komise tak chce zneužít lidského neštěstí v podobě pandemie a s ní spojeného vypnutí národních ekonomik k tomu, aby prosadila plán na přerozdělovací dluhovou Unii, kterou by za normálních okolností nikdy neměla šanci prosadit. To by si nedovolil nikdo ani navrhnout, protože by to znamenalo změny smluv a referenda. Pro mě je to za jakoukoli myslitelnou červenou čárou.

Není logické, že když Evropská komise přišla se svým zeleným projektem, tak shání peníze na jeho financování?

Má-li způsob generování prostředků půjčkou obsáhnout investice do zelené revoluce, tak se pro nás zásadně mění úvaha o tom, komu pomůžeme my a kdo má pomoci nám. Pokud jde o krizi, tak tou je nejvíce postižena Itálie a můžeme řešit její dluhy z krize, ale ne před krizí a po ní. Euro má pro tuto zemi divergenční, nikoli konvergenční efekt, a to si musí řešit eurozóna. Pohled do střev návrhu, jak by která země měla nést zodpovědnost za řešení situace, ale ukazuje, že celý návrh je pro nás parametricky absolutně nevýhodný a nepřijatelný. A nelze na to kývnout ani náhodou. Nechápu, proč mezi kritéria pro rozdělování zdrojů zařadila komise dlouhodobou nezaměstnanost, která vůbec nesouvisí s krizí tohoto jara ani s dopady zelené revoluce. Z návrhu vyplývá, že třeba Slovensko, které je – pokud jde o koronavirus – v ještě lepší situaci než my, ale v konečném součtu (toho, co z fondu má dostat a co do něj bude vracet) vychází plusově, dostane téměř deset miliard eur, zatímco my jsme v minusu 600 milionů eur. Jako jediná země ze střední a východní Evropy, včetně Slovinska a baltských států, máme být čistým plátcem. Když se pod toto podepíše Andrej Babiš, tak to možná vysvětlí v Bratislavě, ale v Praze těžko.

Celý rozhovor čtěte v týdeníku HROT.