Jak je vidět s odstupem času, ani při přetrvávající pandemické situaci k žádnému změkčení nedošlo, naopak. Jak silná, resp. slabá je ta část Evropského parlamentu (EP), která zastává podobné názory jako vy?

EP je dnes zelený. Formálně tam vládne koalice tří největších stran: evropští lidovci (EPP), socialisti (S&D) a frakce Renew Europe, což jsou bývalí liberálové, Macronovi lidé. Realita je ale taková, že strana, která navrhuje ty dlouhodobé environmentální cíle, je strana zelených (Greens/EFA). Je sice velikostí až pátá, ale daří se jí získat na svou stranu socialisty a „liberály“. To by ještě nebyla většina, takže k tomu se jim daří získávat ještě část lidovců. EPP je největší, ale je vnitřně rozdělená a jedna její půlka pluje taky na zelené vlně. Tahle polovina osloví komunistickou Levici (GUE/NGL), která je ultrazelená, a zbytek lidovců se pod tlakem přidá. My konzervativci jsme šestá nejsilnější strana, můžeme se spojit s EPP, s Renew Europe nebo s frakcí Identita a demokracie (ID), kteří nejsou zelení. Ale ID, to je Matteo Salvini a Marine Le Penová, a ti jsou pro mainstream toxičtí, nikdo s nimi nechce nic schvalovat. Prostě ve výsledku je to tak, že zelených je 65 procent EP. Mimochodem, předsedou našeho výboru pro životní prostředí je Pascal Canfin, který byl členem strany zelených ve Francii, ale musel z této strany odejít, protože byl „příliš zelený“. A protože je to dnes populární téma, tak po něm sáhl Macron a Canfin se stal velmi vlivnou figurou nejen v Renew Europe. Výbor pro životní prostředí je dnes v EP nejsilnějším výborem, je nejpočetnější a prochází jím nejvíc agendy.

Myslíte, že zastávají „zelení“ poslanci svá stanoviska z přesvědčení?

Jak kdo. Zelení z frakce Greens/EFA to určitě dělají z přesvědčení, u ostatních je to takový mix, někteří mají spasitelské tendence, jiní reagují na účinně vytvořenou celospolečenskou paniku, která se pak odráží v průzkumech.

Evropa má dosáhnout prostřednictvím řady regulatorních opatření v roce 2050 uhlíkové neutrality. Za situace, kdy v EP převažují zelené hlasy, dá se očekávat, že se budou cíle dále zpřísňovat?

Myslím, že posunutí termínu 2050 je už nereálné, spíš se budou zpřísňovat „mezicíle“, aby se uhlíkové neutrality v roce 2050 dosáhlo. A je otázka, co ta stále se zpřísňující legislativa udělá, jak ovlivní všechny sféry lidského života.

Pojďme rozebrat to, jak jste se vyjádřil k Zelené dohodě. Nerespektuje realitu, řekl jste. Tím jste myslel, že jsou ekonomiky oslabené pandemií?

Ano, myslel jsem především to, protože dlouhodobé vypnutí ekonomiky vyžaduje rychlý restart. Doplatil na to nejen velký průmysl, ale i sféra služeb, kde mnozí čelí existenčním problémům. A všichni by se teď měli zabývat zvyšováním energetické účinnosti a podobně, což se pak v dalších letech promítne do cen? Když se podíváte na českou společnost, tak je poměrně bohatá, takže první nápor na jaře zvládla poměrně dobře, ale teď už nemá rezervy. Zároveň si myslím, že základem společenského rozvoje a stability je elementární rovnováha mezi zdravým životním prostředím, bezpečností a udržitelností v sociálně ekonomické oblasti. Jenže ony poslední dva pilíře Green Deal zcela pomíjí a u toho prvního se neví, jaké budou jeho důsledky.

Chcete říct, že Evropská komise (EK) a EP nemají žádné dopadové studie?

Základním pravidlem v EP, které vychází z jednacího řádu, je, že dřív, než se bude o něčem rozhodovat, budeme mít od EK k dispozici dopadovou studii, abychom věděli, jaké bude mít to, o čem hlasujeme, důsledky, kolik to bude stát a že jsme schopni to utáhnout. Jenže teď, v situaci, kdy se značně urychlilo přijímání zelených opatření v obavě, že když něco neuděláme hned, tak se tady zítra všichni usmažíme, se najednou dopadové studie nestíhají připravovat.
V druhé polovině loňského roku jsme schvalovali Klimatický zákon, který nejen kodifikuje závazek uhlíkové neutrality do roku 2050, ale také významným způsobem zpřísňuje i mezicíl – do roku 2030 se musí snížit emise skleníkových plynů o alespoň 55 procent oproti roku 1990. Původní cíl byl přitom 40 procent. V době, kdy se v EP zákon projednával, EK žádnou studii nepředložila, nakonec jsme ji dostali několik dnů předtím, než se hlasovalo o konečné podobě zákona. A při tom hlasování radikální většina v EP prosadila snížení dokonce o 60 procent, i když z dopadové studie bylo zřejmé, že i snížení o 55 procent dosáhneme jen s krajním vypětím sil. Na konečné podobě zákona se musí shodnout EK, Rada EU a EP, takže nakonec byla shoda na mínus 55 procentech.
V návaznosti na toto rozhodnutí se někdy před koncem roku objevily v Česku dvě dopadové studie, které se zaměřují na to, jak to všechno zvládne ČR. Jedna je z dílny McKinsey, psali ji mladí zanícení Evropané. Druhou udělal ČEPS a týká se dominantně energetiky, protože pro tento sektor je Klimatický zákon navýsost důležitá věc. Je zajímavé si ty studie vzít a porovnat. Zatímco studie ČEPS je opřená o mnoho tvrdých dat, ta od McKinsey žádná pořádná data neposkytuje a obsahuje jen sérii frází o tom, že to zvládneme. A takhle se to v Evropě často dělá.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste také řekl, že je Zelená dohoda nevyvážená a že prohloubí příkopy mezi evropskými státy. Vysvětlete.

Kdybychom to měli zestručnit, tak Green Deal je strategický program, jehož cílem je komplexně zlepšit životní prostředí. Má čtyři základní nohy. Jednu nohu představuje dekarbonizační politika, o které mluvíme a která má dopad na průmysl, energetiku a dopravu. Druhá noha je transformace zemědělství tak, aby nedocházelo ke znečisťování vod a půdy a nelikvidovaly se lesy. Třetí noha je biodiverzita, která s tím souvisí a kde jde o pestrost v krajině a zamezení zániku některých druhů. Čtvrtou nohu představuje cirkulární ekonomika, která cílí na bezodpadové hospodářství.
Má stížnost je na to, že se hystericky napřímila veškerá energie do dekarbonizace a velmi pomalu se postupuje v dalších třech oblastech. Přitom zvlášť v českých podmínkách je otázka ohleduplnějšího zemědělství a oběhového hospodářství minimálně stejně velkou výzvou. Lokální utlumení emisí CO2 u nás nebude mít žádný význam, protože tyto emise mají globální dopad; podívejte se na to, kolik vypouští třeba Čína, Spojené státy a další země. Celá Evropa je dnes zodpovědná asi za osm procent emisí CO2 na celém světě. Práh evropského sebeobětování musí mít nějaké meze, dokud se nepřidají ostatní.

A proč myslíte, že se úsilí koncentruje nejvíce na tuhle jednu oblast?

Je to jednak politika, jednak otázka poptávky. Světovou veřejnost se podařilo znepokojit natolik, že úsilí o dekarbonizaci začalo mít trochu až náboženský charakter. Přitom v ostatních oblastech by se dalo dosáhnout pokroku daleko rychleji. Ale vezměte si třeba zemědělství. Ve středobodu evropského zemědělství stojí farmář. Když mu nařídíte, že najednou musí hospodařit třeba na 25 procentech plochy jen organicky bez hnojiv a pesticidů a že 10 procent musí nechat ležet úplně ladem, co udělá? Je konfrontován s tím, že bude mít nižší výnos, a tedy menší zisky. Vezme traktor, naloží ho hnojem, zapíchne tam vidle, pojede do Bruselu a tam zablokuje ulici. Všichni to uvidí a bude to nepříjemné. A už ho není čím uplatit, další zvyšování dotací už taky není moc populární. Takže to politiky vyděsí a raději couvnou. Vzpomeňte na podobný případ ve Francii, když chtěl Macron před pár lety zvýšit o pár centů daň na benzín – a měl najednou tisíce žlutých vest v ulicích.

Jestliže jsou zemědělci schopni ubránit si své pozice, proč to podle vás nedokáže průmysl, který je přece v některých evropských zemích velmi silný. Nemyslím, že by zablokovali ulice, ale co efektivní lobbing?

Pro mě bylo obrovským zklamáním, že velké evropské automobilky a energetické firmy proti chystaným změnám nebojují. Jsou pasivní, vzdávají to a já si kladu otázku proč. Jediné, co mě napadá, že si budou snažit uzpůsobit legislativu ve svůj prospěch a že z toho nakonec budou mít nějaké výhody. Například v Německu si prosadili pobídky na nákup elektromobilů, což mimochodem vůbec nepovažuju za správné. Navíc nezapomínejte, že i v Německu je silná lobbistická skupina byznysu s obnovitelnými zdroji. Často je to o propojených finančních zájmech.

Myslíte si, že něco víc mohla udělat česká reprezentace? Vyjednat nějaké lepší podmínky, pomalejší přijímání regulatorních opatření a podobně?

Myslím, že ne. Základní věci dnes rozhoduje dohoda Francouzů a Němců.

Pokud jde o automobilový průmysl, ten už si musel v posledních letech na neustálé zpřísňování limitů zvyknout, proto možná považuje nějaký boj za předem prohraný. Když už se na tenhle trend nastoupilo, nejde ho zastavit.

Ano, to je pravda, proti tomu, co je schváleno, nemůžou dělat nic. Od letošního roku je norma pro emise CO2 95 gramů na kilometr, což už je tak jako tak pro automobilky výzva. Podle dohody uzavřené před dvěma lety má dojít do roku 2025 ke snížení o dalších 15 procent a do roku 2030 o 37 procent. Teď máme novou informaci, že EK bude chtít letos v létě přijít se zpřísněním cílů do roku 2025 a 2030 s odvoláním na závazek snížení emisí skleníkových plynů o alespoň 55 procent do roku 2030. No a to by bylo samozřejmě pro výrobce aut se spalovacími motory vražedné.

Jak reálné to další zpřísnění podle vás je?

Nápady na další zpřísňování se do EP jen valí. Já jsem připraven tam začít křičet – ale jen za předpokladu, že uvidím taky nějaký zvýšený hlas ze strany samotného automobilového průmyslu. Podle mého soudu je hloupost žádat zánik motorů se spalovacím motorem a přejít na elektromobily, protože to ničemu nepomůže. Když si to udělají v Norsku, tak to má nějakou logiku, protože oni vyrábějí energii v hydroelektrárnách a pomocí větrníků. V takové situaci nikdy nebudeme. Naše ekonomika je zatím postavená na uhlí. Takže elektřina do baterií se bude vyrábět ve špinavých zdrojích.

Máte obecně něco proti elektromobilům?

Vůbec ne. Elektromobilita z definice nemusí být vůbec špatná věc, může mít obrovský význam ve službách, malá elektroauta můžou jezdit ve městech – ale musí k tomu být infrastruktura. A ta zatím není a nejsou ani čisté zdroje. Takže podle mě není dramatický nárůst elektromobility rozumný. Bylo by dobré postupovat pomaleji, zaměřit se nejprve na komunální služby a na firemní klientelu a těm třeba poskytnout nějaká daňová zvýhodnění. A přitom rozvíjet infrastrukturu.
A ještě trochu obecněji k elektromobilitě. Evropa poslední dvě dekády celkově zaostává za světem, za Amerikou i za Čínou. Je jedno z mála odvětví, kde je dnes ještě vysoce konkurenceschopná, a to je automobilový průmysl, zejména ten německý. A teď se Evropa téhle komparativní výhody dobrovolně vzdává tím, že se fixuje na elektromobilitu, tedy přinejmenším některé automobilky jako Volkswagen. Elektromobil přitom nevyžaduje preciznost v jemné mechanice a v ostatních parametrech nejsme schopni Čínu dohnat, ani v bateriích, ani v softwaru. A to pomíjím fakt, že impakt dopravy na celkové emise CO2 je marginální.

K realizaci cílů evropské agendy a zároveň pro ozdravení pandemií postižených ekonomik budou k dispozici miliardy eur. Jednak začíná nové programové období, kde můžou země čerpat prostředky ze strukturálních fondů, jednak byly vytvořeny nové fondy – například Modernizační fond, který bude financován z prodeje povolenek a který pomůže zemím například opustit uhlí. Z Fondu obnovy na nás má připadnout v přepočtu více než 180 miliard korun, které mají být použity prioritně na digitální transformaci a zelenou ekonomiku, tedy včetně například budování dobíjecí a plnicí infrastruktury pro vozidla s alternativními pohony. To by mohlo pomoct splnění ambiciózních plánů, souhlasíte?

Ty peníze musí pomoct! Dejme stranou všechny mé výhrady a kritiku, cíle jsou rozhodnuté, průmysl a energetika stojí na prahu obrovské transformace a to všechno bude stát obrovské peníze. Byli bychom hloupí, kdybychom je nedokázali využít. Pokud se to nepovede, tak ze země, která je dnes v zásadě bohatá a v mnohých ohledech si vede dobře, se změníme v zemi, která začne brutálně zaostávat. Jsme země s průmyslovou tradicí a je nesmysl tady vytvářet nový Yellowstonský park. Musíme jít cestou inovací, včetně využití obnovitelných zdrojů, digitalizace a podobně. To jsou obrovské výzvy. Nesmíme ale ty peníze utratit za nesmysly. Musí být dostatečné množství dobrých projektů, čas na čerpání je limitovaný.

Takže když dokážeme ty prostředky, které budou k dispozici, efektivně využít, ztráta konkurenceschopnosti, o které jste mluvil, nehrozí?

Myslím, že evropské peníze mohou pomoci, abychom neztráceli konkurenceschopnost my, Česká republika, oproti jiným zemím v Evropě. ČR se k těm náročným cílům přihlásila, takže musíme udělat všechno pro to, abychom v Evropě patřili k vítězům, a ne k poraženým. Ale Evropa v globálním prostředí konkurenceschopnost ztrácet bude. Viz elektromobilita, o které jsme mluvili.

V letošním roce budou pravděpodobně hlavní agendou EU vedle covidu-19 i nadále zelené cíle – co dál?

Kromě covidu-19 a zelené agendy bude velké téma digitalizace a politika vůči velkým globálním hráčům, kteří spravují sociální sítě. To zahrnuje tři výzvy: za prvé je to bezpečnostní hledisko, za druhé legitimní obavy o svobodu slova a za třetí monopolní postavení velkých firem, které dělají obrovský byznys s reklamou a s daty uživatelů, aniž by tady platily jakékoliv daně. Takže bude moře práce s tím nastavit pravidla hry pro fungování byznysu v digitálním prostředí. Bude samozřejmě záviset i na postoji USA, protože některé z těchto firem sídlí v USA, ale myslím, že Evropa je dostatečně silná na to, aby si některé věci mohla prosadit.

(Autor: Libuše Bautzová)