Z médií

Musí to zabolet i Rusy

20. dubna 2021, Lidové noviny / rozhovor v médiích

Kauza Vrbětice zastihla současnou českou diplomacii v plenkách, míní exministr zahraničí a současný europoslanec Alexandr Vondra (ODS). „Rusko bude hrát velmi tvrdě. Musíme být připraveni, nejlépe několik tahů dopředu,“ říká v rozhovoru pro LN.

Vybavíte si za ty roky, kdy jste působil v diplomacii, podobně vážnou roztržku v česko-ruských vztazích, jakou nyní způsobil posun v případu explozí v muničním skladu ve Vrběticích?

Musím říci, že ve vztahu k Rusku si za dobu od listopadu 1989 nepamatuji takto vyhrocenou a vážnou situaci. A že to byly různé peripetie. Třeba jednání o odchodu ruských vojsk z našeho území nebo když se nám křížily cesty v éře konfliktů na Balkáně.

Má naše diplomacie sílu zvládnout takový konflikt v době, kdy je personálně oslabená?

Podobné hybridní a guerillové operace ruských zpravodajských služeb přímo sázejí na to, že místa, kde se odehrávají, jsou politicky zranitelná, nestabilní. Česká diplomacie je nyní na takové věci méně připravená, než bývala za starších časů, kdy v ní působila celá řada velmi schopných a tvůrčích lidí. Obávám se, že aktuální kauza ji tak trochu zastihla v plenkách. Nejde jen o českou diplomacii, ale vůbec o celou naši politiku.

Vyhoštění dvaceti zaměstnanců české ambasády z Ruska vicepremiéra a šéfa diplomacie Jana Hamáčka zaskočilo, reakci Moskvy označil za silnější, než Česko očekávalo. Vás to rovněž překvapilo?

Jan Hamáček se vyznačuje tím, že zaskočen bývá průběžně jednou za několik dnů. Proč je ale zaskočen právě teď, to opravdu netuším. Vždyť je nutné vycházet z několika premis. Tou první je, že Rusko nikdy svůj podíl na operaci ve Vrběticích nepřizná, to by bylo přímo proti jeho dlouhodobým zásadám. Tou druhou je pak fakt, že Rusko obvykle přímo cílí na zranitelná místa států, vůči nimž takové operace provádí. Platí, že Rusko bude hrát velmi tvrdě. Je to jako hra pokeru. My jsme vytáhli poměrně slušný kalibr v podobě osmnácti vyhoštěných Rusů, ale nemůžeme se divit, že oni kontrují v podobě dvaceti vyhoštěných Čechů. Je proto nutné mít připravenou další strategii, a ne jeden další tah, ale hned několik dalších tahů dopředu.

Jaké tahy byste nyní očekával?

V rovině bilaterálních vztahů musí platit alespoň jedna zásada: pokud oni paralyzují naši ambasádu, my nemůžeme nechat neparalyzovanou tu jejich v Praze. Zásadní však je, že tady už nestačí bilaterální vztahy.

Zkrátka vyhostit tolik ruských diplomatů, aby jich v Praze zbylo tolik, jako je těch českých v Moskvě?

Jistě. Oni však nevyhostili konzuly, čili zatím mají přinejmenším zájem na tom, aby jim měl kdo vydat vízum, když cestují do ČR. Možná někde tady může být návod na některé další kroky v bilaterální rovině. Znovu ale říkám, že bilaterální rovina tady nestačí.

Co by bylo možné považovat za adekvátní podporu z řad spojenců v EU a v NATO?

Rusko musí pocítit opatření, nemohou bolet jenom nás, ale i je. To je podstata rovnováhy v mezinárodních vztazích. Česká politika nepochybně musí nastartovat velice aktivní přístup a jednat s partnerskými zeměmi o tom, aby učinily nejen nějaká solidární verbální gesta, ale aby tuto situaci pojaly jako výzvu k tomu také konat, a nejenom krásně mluvit.

Co konkrétně by se mělo stát?

Jsme ve stejné situaci jako Velká Británie poté, co vyšly najevo skutečnosti kauzy Skripal (ruští agenti jsou podezřelí z otravy bývalého ruského tajného agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julije v britském Salisbury z roku 2018, Britové tehdy vyhostili 23 ruských diplomatů, k čemuž se přidala třicítka dalších zemí včetně USA a ČR – pozn. red.). Akorát jsme menší než Británie. Očekával bych tedy spíše silnější způsob solidární reakce, než bylo tehdy. To je minimum pro nejbližší dny.

Dle vás má tedy dojít k vyhoštění ruských diplomatů?

Samozřejmě. A vrátil bych do hry i otázku sankcí.

Šéf unijní diplomacie Josep Borrell ale včera řekl, že společná reakce nebude. Česko o ni prý nepožádalo.

Jestli jsme o společnou reakci ani nepožádali, přestávám tomu rozumět. Buď je to krycí manévr, lež, jež má zakrýt to, že společná reakce nebyla možná, protože jedna ze zemí byla proti ní, anebo je to pravda a pak by šlo o totální selhání české vlády, jež by neschopnosti se domluvit nabila munici.

Dá se z toho vyčíst, že ve sporu s Ruskem ztrácíme body?

Nevím, ale doufám, že to není konec příběhu.

V podtextu příběhu Vrbětice se skloňuje otázka dostavby jaderné elektrárny Dukovany. Jakou v celé kauze hraje roli?

Pokud jde o jádro jako takové, západní Evropa má máslo na hlavě. S výjimkou Francie na jakékoli mírové využití jádra postupně takřka rezignovala. Tím otevřela prostor jiným hráčům, protože jsou země, jež zkrátka nemohou postavit svoji energetiku jenom na využití energie z větru a slunce. K tomu nemají potřebné geografické, klimatické a jiné podmínky, nehledě na to, že pokud západní Evropa rezignuje na mírové využití jádra, nebude schopna využívat ho ani v té oblasti bezpečnostní a vojenské. A to v situaci, kdy Čína nebo Rusko ani náhodou nehodlají na své jaderné schopnosti rezignovat. Proto je pro mě nepochopitelné, proč se Západ vlastními kroky zbavuje svého know-how. Dnes nemáte v západní Evropě jinou možnost než to nabídnout Francii.

Máte na mysli Dukovany?

No jasně. Jinak musíte buď do USA, nebo do Jižní Koreje.

Zdá se, že riskovat kvůli Praze své vztahy s Moskvou se západoevropským metropolím příliš nechce. Většina vyčkává, až co zazní z Berlína a Paříže. Mohla by být nyní lákadlem pro Francii právě dostavba Dukovan?

To teď nechci předjímat. Solidarita v první vlně se nemá měřit obchodními záležitostmi „něco za něco“. To by nebyl spojenecký vztah. Rozhodně to není první úvaha na tahu. V dané situaci by nicméně bylo asi nejlepší svěřit dostavbu Dukovan Francouzům. I to má ale háček: Francie by musela být schopná vyrobit reaktor, který je možný v Dukovanech vychladit. Oni mají totiž větší typy a na ty tam nejsou rozvody.

(Autor: Iveta Křížová)

štítky: # # # # # # # # # # #



nejnovější mediální výstupy