Evropa je, zdá se, z výsledků konference rozpačitá. Jak se po ní cítíte vy?

Jednoduše řečeno, Evropa vlezla do pasti, kterou si sama vykopala. Tím, že na jedné straně slibovala ještě daleko víc dekarbonizace, než ke které se právně zavázala, v naději, že se přidají ostatní. Zároveň souhlas s tím fondem podmiňovala požadavkem, aby do něj přispívali i ostatní. A ti ostatní, to znamená Čína, arabské ropné státy, Rusko, do značné míry Indie, nic neudělali, nic neslíbili. Takže unie nedostala to, co chtěla, zároveň slíbila to, co říkala, že nedá, když nedostane protihodnotu.

Nefunguje tedy podle vás úplně předpoklad, že se všichni nechají strhnout příkladem EU?

Třetí svět, abych to zestručnil, přijel vlastně s tím, že křičel: my chceme prachy. A Evropská unie s tím bude mít problém. Jsem zvědav, jak bude vysvětlovat lidem doma, že na jedné straně se už dnes musí uskromňovat a platit násobky za základní životní potřeby, to znamená topení, bydlení, potravu, dopravu a teď by ještě z veřejných peněz měla EU platit kompenzace do celého světa. Jasně, zatím byl ten souhlas unie jen pro ty z nejchudších, ostrovní státy a nejpostiženější, ale myslím, že takový bianco šek na každou katastrofu je mimo mísu.

Není zatím fond spíše nějaké gesto či ústupek, který nemá konkrétní kontury? Mluvíte o bianco šeku, zatím se však zdá, že není moc jasné, na co vše by se třeba prostředky fondu měly vztahovat.

Zatím je shoda na tom, že fond má vzniknout, ale mlhou je zahaleno kolik tam bude peněz, kdo je tam nasype a kdo všechno z něj bude moci čerpat. To je zatím k dalšímu jednání. Ale čeho jsem si všiml, že se jaksi vůbec neproblematizuje, že by každá stávající a budoucí přírodní katastrofa měla mít souvislost s globálním oteplováním. Nejvíc na konferenci v Egyptě křičel Pákistán, kde byly katastrofické monzuny, ale co jsem sledoval, vědecká komunita se zdaleka neshoduje na tom, že má letošní monzun co dělat s globálním oteplováním. Jako první to začali tvrdit pákistánští generálové a politici. A uplynuly dva nebo tři měsíce, od vědecké komunity jsem žádný konsenzus v tomto nezaregistroval, ale na té konferenci se o tom mluvilo, jako kdyby to byl nezpochybnitelný fakt. Čili zase tu má ideologie přednost před vědou.

Co jste říkal na působení premiéra Petra Fialy na konferenci?

Myslím, že premiérovi nemám co vyčítat. Vystupoval velmi uměřeně a nepřipojoval se k tomuto hysterčení. Jediné, s čím přijel jako novinkou, o které jsem se dozvěděl z médií, je to, že se Česko připojilo ke globálnímu závazku snížit emise metanu o 30 % do roku 2030. Ale to je globální závazek, není to pro každý stát jednotlivě, čili připojili jsme se jenom k něčemu, v čem je už rok zapojena většina západních zemí. Chápu, že předsednická země chtěla ukázat nějakou dobrou vůli. Ale samozřejmě bude třeba to velmi ostražitě sledovat do budoucnosti. Ano, metan krátkodobě přispívá ke skleníkovému efektu ještě více, než oxid uhličitý.

Vzniká jednak ze zemního plynu, to u nás není, vzniká ze skládek, ty u nás jsou a myslím si, že je správné je likvidovat a odpadu se zbavovat jiným způsobem či pracovat na tom, aby ho bylo co nejméně. Ale pak samozřejmě vzniká v zemědělství a tam pevně doufám, že k žádnému vybíjení krav u nás docházet nebude. Pokud ano, tady bych se začal bouřit.

Jen se ptám, jestli z vašeho pohledu nebyl premiér málo kritický.

Myslím, že je to daň za to předsednictví, kdy Česko vystupuje jménem celé sedmadvacítky. To prostě tak je, ještě to musíme asi šest neděl vydržet, to já jako člověk, který v diplomacii působil léta, chápu. Na premiérovi mě nic nezarazilo, myslím, že k tomu přistupuje velice profesionálně. Pokud mě něco zarazilo, tak třeba to, že v delegaci českého předsednictví v Šarm aš-Šajchu byl Martin Bursík jako číslo dvě hned vedle náměstka ministra životního prostředí. Navíc tam byl v dvojjediné roli, jako zástupce nevládky a zároveň jako poradce vedoucího české delegace. To si pak člověk klade otázku, jestli se Strana zelených nevrací zadními vrátky do vládní koalice.

Jak byste si představoval ideální závěr konference vy? Co by měla s tím „zahnáním se do pasti“ Evropská unie dělat?

Pokračovat v dekarbonizaci, ale způsobem, který se bude spíš opírat více o inovace a méně o regulace, to zaprvé. Zadruhé dávat si pozor a nenaskakovat na agendu těch, kterým nejde jen o klima, ale také o rozbití kapitalismu, to znamená ohrožení naší základní svobody a možnosti volby. A zatřetí prostě volit priority. Evropa nemá sílu na to bojovat plnohodnotně dvě války najednou, takže nejdřív je nutné dobojovat tu s Putinem, pak se pustit do té druhé. Když vidím tu laxnost ostatního světa, zejména Číny a Ruska, ale koneckonců i Spojených států, které se sice rétoricky nakonec ke všemu přihlásily, ale každý ví, že ty peníze vládě nepustí americký Kongres, kde v dolní sněmovně, která o nich rozhoduje, mají většinu republikáni, myslím si, že někdy méně může být více a může to být věrohodnější.

(Autor: Záviš Dobiášovský)

Rozhovor vyšel na serveru Echo24.cz.