Máme souhlasit s ambiciózním plánem unijního fondu obnovy financovaného eurobondy, za které bude ručit EU svým rozpočtem?

Měli bychom se držet tří podmínek. Žádná permanentní mutualizace dluhů, jak minulých, tak budoucích, žádné bobtnání evropského rozpočtu a žádné daně na celoevropské úrovni. To jsou naše tři ne. Na těch si myslím, že máme trvat. Pokud tyto tři červené čáry budou udrženy, tak se určitě jde přihlásit k nějaké podpoře Itálie, ale jenom dočasné, velmi limitované, musí to být výjimka, ne pravidlo. My s tím můžeme udělat dvě věci. Buď je poslat k šípku, ale můj odhad je, že to vetovat nebudou, tak bychom byli sami. Druhá možnost je využít to a podílet se na pomoci Itálii, ale řečeno s Grossmannem „žádná sleva není zadarmo“. Je to příležitost prosadit to, co premiér zatím prosadit nedokázal.

Další velký evropský projekt je dekarbonizace kontinentu známý jako Green New Deal čili Zelený nový úděl. Mluvilo se o tom, že kvůli koronakrizi bude odložen. Jak to s ním vypadá?

Z toho, co já zatím můžu sledovat v komunikaci s Evropským parlamentem nebo Evropskou komisí, míra nepoučení se je zoufalá. Navrhoval jsem zásadní kroky odložit, prostě řešme krizi a toto řešme později. Komise však přišla s návrhem odložit ty části zeleného dealu, které se týkají řekněme ohleduplnějšího zemědělství. Třeba otázky co s lesy a jak lépe hospodařit s vodou, obecně pak s adaptací krajiny na nové podmínky většího sucha, většího tepla. To je to, co nás pálí. Nejenom nás, půlka Evropy je v problémech. Tak to se částečně odložilo, a naopak ideologický zápas proti kysličníku uhličitému, tam Evropská komise nechce polevit ani o píď a někteří ne úplně bezvýznamní europoslanci chtějí dokonce přidat.

Jak moc chtějí přidat?

Klimatický zákon vytyčil cíl uhlíkové neutrality do roku 2050 a teď se povede boj o to číslo do roku 2030. Zatím platí mínus čtyřicet procent, místopředseda komise Frans Timmermans chce mínus pětapadesát. Němci až doteď říkali, že přes padesát nejde vlak, my máme problémy s padesáti. Teď někteří europoslanci přišli dokonce s mínus pětašedesáti. Tak o to se povede v létě boj. V situaci, kdy je prakticky jisté, že další významní hráči ve světě, emitenti jako je Čína, Indie, Brazílie, Spojené státy, k tomu nepřistoupí, naopak budou dělat vše proto, aby co nejrychleji nastartovaly ekonomiky, tak tady Evropská unie se na to naprosto fanaticky upnula. A nechce ustoupit ani o píď, nechce odložit to, co by se podle mě odložit dalo. Dávalo by velký smysl počkat si, spočítat si, o kolik se emitovalo méně kvůli vypnutí ekonomik v celém světě, a podle toho přehodnotit plány. Zatím tyto argumenty naráží na velmi pevnou zeď ideologicky uvědomělého establishmentu. Tohle je pro ně posvátná kráva, bojí se, že jestli couvnou, tak se to celé zhroutí.

Je tohle jedna z těch oblastí, kde Česko může bojovat za ústupky pro sebe?

Podle mě je tohle potřeba řešit ve vazbě na rozpočet. Koneckonců i na tu pomoc Itálii a dalším zemím při řešení krize, protože sanace obou problémů přesahuje naše možnosti. Já doufám, že česká vláda to tentokrát nevzdá. Premiér se nám snažil tady v prosinci demonstrovat, jak bojuje za jádro, ale nedosáhl vůbec ničeho, vzdal to a na rozdíl od Poláků nenechal svou nohu ve dveřích. Takže tady jsme svou šanci propásli. Doufám, že nepropásne tu druhou a poslední šanci, kterou bude mít, a tou je rozpočet, protože tam je taky veto. Všechny ostatní následné legislativní akty jsou rozhodovány většinou. Rozpočet se schvaluje jednomyslně, tak tam tentokrát snad tu nohu ve dveřích nechá, než dostaneme nějakou protihodnotu. Bude to mít těžší, protože teď budou v rozpočtu i prachy pro jeho byznys v Čechách.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME.