Co bylo hlavním motivem uspořádání setkání a besedy s Josefem Mašínem na půdě Evropského parlamentu?

Dlouhodobě tvrdím, že takových lidí, jako byla rodina Mašínových, bychom si měli vážit. Bratři Mašínové ctili odkaz svého otce generála Josefa Mašína, který byl za druhé světové války legendárním protinacistickým odbojářem ze skupiny Tří králů. Faktem je, že zatímco Poláci mohou být hrdí na jednotky Zemské armády a na „prokleté vojáky“, kteří vedli partyzánský boj proti komunismu, tedy i se zbraněmi a vším, co k tomu patřilo, Maďaři pak také na z velké části ozbrojené povstání z roku 1956, my se s naším ozbrojeným odbojem smiřujeme jen obtížně. Ten je však nedílnou součástí třetího odboje. Na půdě Evropského parlamentu máme společně s kolegy z Polska nebo Pobaltí skupinu, kde se věnujeme právě připomínání protikomunistického a protisovětského odboje, a protože Josef Mašín stále odmítá navštívit Českou republiku, rozhodl jsem se jej pozvat právě sem a s touto problematikou seznámit kolegy.

Zeptám se tě jako bývalého ministra zahraničních věcí a odborníka na zahraničně politické otázky: Je podle tvého názoru reálné dosažení míru na Ukrajině s Putinem v čele Ruské federace?

Tento problém leží na straně samotného ruského prezidenta. Není to něco, co bychom si určovali my na Západě. Dali jsme najevo, že Putin je pro nás válečný zločinec, ale také to, že si pro něj do Ruska nepůjdeme. A Čína nebo Indie ruské akce nebo samotného Putina ani verbálně neodsuzují, pouze využívají oslabení jeho režimu ve svůj prospěch. Únikové cesty mu byly po 24. únoru nabízeny, zahrnovaly však vždy odchod ruských vojsk z území Ukrajiny. To bylo pro něj nepřijatelné. On zjevně spojil s touto válkou svůj osud a nejeví žádné známky toho, že by byl ochoten ustoupit ze svých plánů na zničení Ukrajiny. Samozřejmě, vojenská vítězství Ukrajiny, jakož i sankce oslabují jeho postavení nejen na mezinárodní scéně, ale i v samotném Rusku, a v důsledku mohou vést k jeho odchodu – jakýmkoliv způsobem. Mírové řešení konfliktu by to ulehčilo – i kdyby budoucí prezident sympatizoval s cíli invaze, jen těžko by mohl sympatizovat s jejím zpackaným provedením. V kombinaci s vyčerpáním ruské armády i ekonomiky by se mohlo jevit jako rozumné přistoupit na stažení vojsk, což je podmínka míru.

Současná ruská mobilizace je přirovnávána k revolučnímu roku 1917. Tehdy mobilizovaní ruští vojáci svrhli vládu cara Mikuláše II. Mohl by se podobný scénář opakovat v současném Rusku?

Je zřejmé, že se Vladimir Putin, jakožto velký fanoušek historie, takového scénáře obává. Snaží se proto minimalizovat paralely a od počátku války hnát na bojiště primárně příslušníky etnických menšin z odlehlých částí Ruska. Z mnohých těchto měst a vesniček je blíže do Pekingu než do Moskvy, a tito mladí muži jsou v armádě jako smluvní zaměstnanci, tedy se vždy dalo říci, že si přece „vybrali“ nebezpečí za peníze. Evidentně nechtěl přikročit k mobilizaci a fakt, že k tomu byl okolnostmi donucen, musí vnímat jako velkou vlastní porážku. Ačkoliv i nadále je tu obrovský nepoměr mezi množstvím mobilizovaných z velkých měst v „evropské“ části Ruska a z rurálních oblastí na východě, tak mobilizace ruskou společnost zjevně vyrušila a vyděsila jako celek. Mnozí lidé, kteří předtím válku ignorovali a žili si své každodenní životy, se najednou začali zajímat o to, jak si jejich armáda na Ukrajině vede. A zjistili, že situace nevypadá dobře, a že i když na ně zatím kosa nedopadla, může to být jen otázka času.

Zdá se, že použití ruských taktických jaderných zbraní na Ukrajině se stává reálnou hrozbou. Jaká by měla být reakce České republiky při použití jaderných zbraní na Ukrajině?

V první řadě si myslím, že ruskému jadernému vydírání nesmíme ustupovat. Brát jej vážně, ale nenechat se zastrašit a donutit k ústupkům. Putin má náturu pouličního grázla, člena dětského gangu, kterým také kdysi byl. V případě jaderného útoku je pro Rusko v sázce mnohem více, než reciproční, byť nejaderná odpověď Západu. Ty země, které dnes netečně, a možná dokonce s uspokojením přihlížejí konfliktu Ruska s Ukrajinou, potažmo rozepřím mezi Ruskem a Západem, neboť oslabování obou pólů jim prospívá, by najednou musely začít řešit, že je tu šílenec s dynamitem. Mluvím především o Číně.

Jako trvalé řešení „ruské hrozby“ je často uváděn rozpad Ruska na menší státy. Je to reálné? Co by se poté mohlo stát s ruskými jadernými zbraněmi?

Nemyslím si, že by to něco pozitivně řešilo a nemyslím si, že je to reálné. Tento názor zastávají i mnozí naši přední experti na Rusko. Také si nemyslím, že je dobré tím Rusku hrozit a dále tak přiživovat tento jejich stihomam. Oslabení centrální vlády však v mnohonárodnostních státech, jakým Rusko bezesporu je, vždy vede k nárůstu nejrůznějších odstředivých tendencí, separatistických hnutí, etnických konfliktů apod. Ale na to měl prezident Putin myslet, než se rozhodl rozpoutat toto válečné peklo.

Společně s poslancem Janem Zahradilem jsi hlasoval proti usnesení Evropského parlamentu, jež označovalo Maďarsko jako hybridní režim volební autokracie. Co je na pozadí sporu EP versus Maďarsko?

Konflikt Evropského parlamentu s Maďarskem trvá v podstatě od roku 2010, kdy se k moci dostala současná vláda premiéra Orbána. Její národně-konzervativní směřování bylo pro levicovou většinu Evropského parlamentu nepřijatelné a hned první vystoupení premiéra Orbána na půdě EP v roce 2011 skončilo jeho vypískáním. Evropský parlament chrlil a dodnes chrlí jednu rezoluci za druhou, v nichž Maďarsku vyčítá úplně všechno, včetně záležitostí, které v jiných státech naprosto ignoruje, nebo které jsou výslovně v kompetenci členských států. Je třeba oddělit tuto hysterii Evropského parlamentu od řízení, které s Maďarskem vede Evropská komise. Tam se přece jen musí pracovat s právními argumenty, dotčený stát dostává čas na reakci a podobně.

Jak se dá číst zjevné pochopení Maďarska pro ruské zájmy na Ukrajině? Může být důvodem pouze maďarská energetická bezpečnost, nebo má Maďarsko rozsáhlejší geopolitické ambice?

Maďarský postoj odráží mnohé historické resentimenty, včetně většího pochopení pro argumentaci „zájmy národnostních menšin“ v přilehlých státech. Maďaři se, podobně jako Rusové, nikdy zcela nesmířili se svými hranicemi, se ztrátou území. Neznamená to, že by představovali bezprostřední nebezpečí pro současný pořádek, opakovaně však narážíme na jejich pocity křivdy či hlubokého smutku, které spoluutvářejí nepochybně i jejich postoj k současné válce. Další věcí, kromě již zmíněné energetické závislosti, je postoj současné maďarské vlády, která zdůrazňuje status Maďarska jako určité „výspy východní (asijské, turkické) kultury“ v Evropě, a pokouší se o vlastní politiku mnohaazimutů, po vzoru států jako Turecko nebo Kazachstán. To je samozřejmě problematické, protože Maďarsko je řádným členem EU a NATO a musí dostávat svým spojeneckým závazkům. V souvislosti s válkou zaznívá i z úst premiéra Orbána zvenčí těžko pochopitelná argumentace, že se jedná o „vnitroslovanský“ konflikt.

Práce europoslance je určitě časově náročná. Co ale dělá Alexandr Vondra ve volném čase?

Rád se zdržuji na chalupě, amatérsky se věnuji ornitologii, moje žena včelaří. Teď třeba chodím hodně na houby. Mám rád přírodu. Čtu a občas i něco píši.

(Autor: Kristián Chalupa)

Rozhovor vyšel na serveru Armadninoviny.cz