Jak jste prožíval útoky z 11. září?

Odpoledne jsem si odskočil z práce do legendární hospody Na Klamovce, kde se natáčel pořad o baskytaristovi Plastic People Mejlovi Hlavsovi. Natáčeli jsme tam o něm dokument. Bylo to na zahradě, bylo hezky, a najednou vyběhl legendární hostinský Karel Širmer, který nás tam chránil ještě za komunistů, když jsme se tam scházeli, a říkal mi: tohle musíš vidět a tahal mě do kuchyně. Tam měl zapnutou televizi a v tu chvíli byl nálet na druhou věž.

Vzápětí mi volali z Toskánského paláce, tak jsem rychle spěchal do práce, protože bylo jasné, že způsob útoku na hlavní město Spojených států a na New York jako hlavní město globalizovaného světa se určitě dotkne i příprav summitu NATO, což jsem měl na starosti. Byl to absolutní budíček.

Napadlo vás v tu chvíli, kdo by za tím mohl stát?

Když polevil první úžas, po druhém náletu bylo evidentní, že to není náhoda. U toho prvního si člověk říkal, stala se nějaká hloupá náhoda, ale když byl za chvíli úder na druhou věž, bylo jasné, že to není náhoda. Mezinárodní terorismus už bylo velké téma, byly velké útoky na americké ambasády v Africe, za kterými stál bin Ládin a Bill Clinton musel přistoupit k určité odvetě. To, že je za tím bin Ládin, se ukázalo v momentě, kdy se k tomu přihlásil, a to netrvalo příliš dlouho. Z šoku to bylo probuzení do reality.

Překvapila vás rychlost amerického útoku na Afghánistán?

Ani ne. Bylo jasné, že je to útok na členskou zemi NATO, a ne jen tak ledajakou, ale na tu nejdůležitější. První reakce v Evropě byla úděs a obavy. Nikdo nečekal, že Amerika bude předmětem takovéhoto ataku. Takže Evropané jako samozřejmě přirozeně toužili spontánně udělat nějaký akt solidarity. Nakonec jsme poskytli letadla AWACS, která monitorovala vzdušný prostor nad Spojenými státy, ale zároveň bylo evidentní, že když se první supervelmoc stane terčem takového útoku, tak nebude čekat, jestli se sejde Severoatlantická aliance a i malé Lucembursko zvedne ruku. Američané museli konat.

Vědělo se, že Al-Kajda má své zázemí v Afghánistánu. Dnes se o tom mluví jako o operaci NATO, ale v první fázi – rok, dva – to byla operace Eduring Freedom, kterou si řídili Američani z CENTCOMu (Centrální velitelství pro oblast, pod kterou spadá i Afghánistán). Pod rozhodovací procedury NATO se to dostalo až v momentě, kdy byla ta první část eliminace schopností Al-Káidy naplněna.

Asi nikdo tehdy nečekal že válka potrvá tak dlouho.

Vojenský cíl byl splněn celkem rychle, i když lov na bin Ládina trval 10 let, ale poté, co byl zlikvidován, šlo o to operaci dovést do nějakého stavu, kdy odejdeme poměrně brzo. Jenomže ten druhý úkol, vytvořit v Afghánistánu nějaký modelový jako stát i pro celé okolí, mi vždycky připadal nerealistický vzhledem ke kmenovému založení společnosti s velkou etnickou diferenciací. To jsou podmínky, ve kterých je fakticky nemožné vytvořit stabilitu na bázi demokratických principů. U nich platí, že se buď dohodnou na konsenzu, který nějakou dobu platí, anebo bojují a v tom, kdo dosáhne nový konsenzus, hrají roli zpravidla peníze.

Letos končí ve funkci významná politička, která výrazně ovlivnila evropskou politiku. Myslím Angelu Merkelovou. Jak hodnotíte její působení na evropské scéně?

Tak to má několik rovin. Myslím, že my Češi a možná bych řekl v širším měřítku i národy střední a východní Evropy, tedy Češi, Poláci a Maďaři, bychom ji měli ocenit. A měli bychom jí to dát nějak najevo i nějakou cenou, protože ona nás v různých střetech chránila. Měla nějakou větší míru pochopení pro často i trochu jinak kladené akcenty zájmů ve střední a východní Evropě než západní mainstream. Myslím si, že si to plně uvědomíme, až tam nebude, až tam přijde nějaký politik z Vestfálska nebo odjinud, který nebude mít toto pochopení. To je jedna poznámka, která je kladná a velmi uctivá.

Druhá je, že podle mého soudu udělala pár klíčových chyb, které možná vznikly z dobré vůle. Uvedl bych dva příklady. Jedním je hysterická reakce na havárii ve Fukušimě vedoucí k totálnímu odchodu od jádra, k rozbití energetického trhu v Evropě a k zhysterizování části veřejnosti. Ty následky sklízíme teď a budeme je sklízet ještě dlouho, a to teprve ještě uvidíme, až Německo opravdu bude muset vypnout všechny jaderné a uhelné elektrárny a bude nedostatek elektřiny.

Druhý příklad je migrační krize. Je krásné postarat se o lidi v nouzi, ale těch, kdo by se chtěli mít líp, jsou prostě desítky milionů a není možné se postarat o všechny najednou. A ona toto v rámci soutěže německé politiky o to, kdo jako má citlivější svědomí, udělala. Byl to závod mezi ní a jejím socialistickým oponentem Sigmarem Gabrielem. Do celého světa poslala selfíčka, což zmobilizovalo další lidi, kteří se vydali na cestu do Evropy a způsobili šílený chaos i s bezpečnostním rizikem, protože nelegální a nekontrolovaná migrace z této oblasti přináší obrovská bezpečnostní rizika. Také v celé řadě teroristických atentátů, ke kterým pak došlo v evropských velkoměstech, figurovali lidi z této migrační vlny. To je prostě fakt. Podle mě to byla chyba.

Vy jste zažil první naše předsednictví EU. Nyní se blíží další naše předsednictví. Co by mělo být jeho cílem?

To bude už jiné předsednictví, protože bude v podmínkách plně fungující Lisabonské smlouvy. To znamená, že premiér nebude tolik vidět, protože předsedá prezident Evropské rady. Nebude tolik vidět ministr zahraničí, protože předsedá příslušný šéf evropské diplomacie. To je trochu nevýhoda, protože pak mizí motivace šéfa vlády do toho nějak investovat. Větší míra zodpovědnosti bude tím pádem na úřednících, na výkonné složce. Myslím si, že by se neměla vytvářet nepřiměřená očekávání.

My jsme při prvním předsednictví měli tři témata. Jedno bylo energetická bezpečnost, která vyústila v jednání o plynové krizi, a tu se Topolánkovi podařilo mimořádně domluvit, přestože nám to Francouzi schválně nechali, abychom se v tom utopili. Druhé bylo Východní partnerství, tedy pomoc zemím ve východním příhraničí, jako je Ukrajina. Uvedli jsme to tehdy v život jako náš plán. To, že to nefunguje stoprocentně, je jiná věc, ale něco jsme po sobě zanechali, co dodneška existuje. Třetí bylo, že jsme chtěli povýšit vztahy s Izraelem, což se nepovedlo, protože do toho spadla válka v Gaze.

Jaká nás čekají témata dnes?

Teď to dominantně bude o třech věcech. Je to zelený deal, kde máme problém. Ne že bychom nechtěli lepší životní prostředí, ale ta transformace proti uhlíku je pro nás nejméně výhodná ze všech. My na tom nevyděláme, zápas je o tom, abychom na tom tolik neprodělali.

Druhá je digitalizace, která je důležitá, ale uvidíme, jestli jsou Češi schopní předvést něco jako Estonci. Byl bych rád, ale mám trochu pochybnosti.

No a třetí téma bude znovu podle mě migrace, protože může dorazit afghánská vlna a v Africe jsou také lidé připravení. Francouzi se stahují z Mali. Na stole je ta migrační legislativa, se kterou si teď nikdo neví rady, protože jsou v září německé volby a v květnu příštího roku jsou francouzské prezidentské volby a oni se toho nechtějí ani dotknout, takže to bohužel spadne na nás.

První má rada je mít od toho realistické očekávání, druhá je vybrat si jednu věc, kde můžeme něco opravdu uhrát. Nenapadá mě nic lepšího než jádro, protože budeme v trojce Francie, pak my a po nás Švédsko. Francie bude chtít jádro protlačit, protože na něm má postavenou svou energetiku. Němci budou chtít schválit plyn čili tam dojde k nějaké výměně a my musíme protlačit jádro s Francií. Švédi mohou pomoct, protože mají teď sami zkušenosti s blackouty ze zimy, a to vede k rehabilitaci uvažování o jádru. Totéž se děje v Holandsku čili je tady poměrně silná skupina zemí, která by měla dokázat prorazit to, aby v taxonomii zelených financí bylo jádro označené jako neemisní zdroj.

Celý rozhovor s Alexandrem Vondrou můžete zhlédnout na Novinky.cz.