Plán navázal na kancléřku Merkelovou a prezidenta Macrona, kteří navrhli záchranný fond ve výši 500 mld. eur na pomoc koronakrizí postiženým státům. Veřejně jsem tehdy řekl, že fond lze podpořit. Itálie a Španělsko, epidemií těžce postižené, mají kvůli obřím dluhům problém půjčit si na rychlý restart. Integrita EU i eurozóny je ohrožena a neřízený rozklad není v našem zájmu. Otevřenou českou ekonomiku by to poškodilo. Jednorázová pomoc má smysl. EU si půjčí a my – jako málo zadlužená země – se na tom budeme přiměřenou zárukou podílet. Byla by to solidarita, která nás moc nestojí a není morálním hazardem.

Jenže plán z Bruselu míří jinam. Komise do něj zabalila všechno včetně zelené revoluce. Začíná to názvem: už to není plán „obnovy", ale plán pro „příští generaci", který nešetří penězi ani ambicemi. Už to není o záchraně životů, ale o spáse planety. Už to není rychlá, jednorázová pomoc potřebným, ale zneužití lidského neštěstí k prosazení záměrů, které by jinak neprošly. Není to o záchraně EU, ale jejím uvržení do hlubší krize. Nejenže plán „není pro starý"; doplatí na něj i naše děti.

Četl jsem plán podrobně a zodpovědně říkám: v této podobě ho máme odmítnout. S naší účastí můžeme souhlasit, jedině budou-li zásadně změněny parametry i účel. Ve stávající podobě nás plán poškodí. V této souvislosti je tristní, že o něm chybějí v českých médiích informace. Novináři jen převzali informaci agentury Reuters, že na Česko čeká 19 mld. eur grantů a půjček. V textu Komise nic takového není. Zato je v něm mnoho, o čem se u nás nepíše. Shrnuji to nejdůležitější. Zaprvé plán krizi zneužívá, ale neřeší. Slibovaných 750 mld. eur pro celou EU není na rychlou záchranu ekonomik postižených epidemií. Tam směřuje pouze 55 mld. eur pro členské státy (tzv. React-EU) a 31 mld. eur pro firmy. Tedy jen něco přes 11 procent celkové sumy.

Zadruhé většina peněz (75 procent) půjde na zelenou revoluci. Na boj proti změně klimatu a digitalizaci směřuje 560 mld. eur, z toho 310 mld. má být v dotacích a 250 mld. v půjčkách. Přidělení prostředků bude vázáno na soulad s národními konvergenčními, energetickými a klimatickými plány, které schvaluje Komise. Čerpat bude možné jen v letech 2022–2024, takže investice, které jsou nepřipravené nebo budou mít smysl později, zůstávají mimo hru.

Financování je podmíněno tzv. taxonomií „udržitelných" (zelených) financí. V praxi to znamená, že výstavba větrných a solárních elektráren je možná, ale financování jaderných zdrojů nikoli.
Zatřetí klíč k rozdělení 560 mld. eur není fér. Jako kritérium používá střednědobou nezaměstnanost, která s epidemií nesouvisí, a hrubý národní produkt, který do bilance počítá i dividendy odvedené zahraničními firmami.

Pro Česko je klíč nevýhodný a vede k absurdním závěrům. Zatímco Slovensko má být čistým příjemcem (+10 mld. eur), Česko čistým plátcem (–0,6 mld. eur). Zasáhla snad epidemie Slováky hůř než nás? A proč mají být zvýhodněny Portugalsko (+20 mld.) nebo Řecko (+33 mld.), když krize poškodí naši exportní ekonomiku stejně, ne-li více?

Začtvrté Komise přidá 32,5 mld. eur do Fondu spravedlivé transformace (JTF), který je určen pro státy, které budou kvůli dekarbonizaci zavírat uhelné elektrárny. Dominantně se to týká Polska, Německa, Rumunska a Česka. Pro nás se počítá s 3,5 mld. eur, tj. asi 90 mld. Kč na sedm let. Prostředky však bude možné využít jen v postižených regionech (Ostravsko, Ústecko, Karlovarsko). Celostátně to náklady dekarbonizace neřeší.

Například státní podpora obnovitelných zdrojů, které se na spotřebě energie podílejí 15 procenty, nás teď stojí 40 mld. Kč ročně. Uhlí dělá v bilanci 40 procent. Takže na kompenzaci prostředky z JTF nestačí, i když postižené regiony mohou mít problém peníze rychle utratit.

A konečně zapáté plán skrytě směřuje k dluhové a fiskální Unii. Komise vydá v takovém objemu dluhopisy poprvé. Budou je splácet členské státy. Komise tuší, že s tím mohou mít problém, proto navrhuje nové, celounijní daně. Daně firemní, digitální, uhlíkové i daně z výnosu stále dražších emisních povolenek, které poškodí průmyslové země jako Česko.

EU dosud daně nevybírá, její příjmy tvoří příspěvky členských států a cla. Daňová revoluce by byla zásadním posunem k federaci, na kterou není EU připravena. Byla by revolucí větší než Maastricht nebo Lisabon, revolucí, která EU pohřbí.

Co dělat? Zaprvé musíme odmítnout společné daně a změnit parametry, které nás poškozují. S rozpočtově zodpovědnými státy trvejme na tom, že jednorázová pomoc je přípustná, ale společné dluhy nikoli. A zatřetí zelené financování je možné, jedině když se vláda s EK závazně dohodne na financování nových jaderných bloků.

I tady je precedens – Německo souhlas s plánem, který odmítalo, podmínilo souhlasem Komise s masivní státní podporou, kterou teď německá vláda lije do ekonomiky, v rozporu s platnými pravidly EU. Když Němci ano, tak proč ne my? Byť se jádro Němcům nelíbí. V případě, že premiér Babiš výše řečené neprosadí, měl by plán vetovat. Bude součástí víceletého rozpočtu EU, takže vyžaduje jednomyslnost. Příště už takovou páku mít nebude. Klimatický zákon a zelené finance se schvalují většinou.

Když se projednával Green Deal, premiér šanci propásl. Teď má druhou a poslední. Vyjednávací pozici mu přitom komplikuje Evropský parlament, který právem kritizuje jeho střet zájmů i to, že z rozpočtu EU inkasuje Agrofert nemalé prostředky.