Náš kontinent je příliš různorodý a sešněrování všech pod maastrichtská kritéria ke konvergenci nevedlo. Naopak rozdíly mezi evropským Jihem a Severem jsou větší než kdykoli dřív a lidi na jihu se bouří.

 

Nový řecký premiér Alexis Tsipras nezklamal hned první den ve funkci, když přijal ruského velvyslance a pak se tvrdě distancoval od společné pozice EU varující Rusko před novými sankcemi. To ovšem skoro zaniká v debatě o budoucnosti Řecka. Dohodne se rozložení splátek dluhů, anebo země eurozónu opustí?

 

 

 

Zajímavá je osoba nového ministra financí. Proti očekávání se jím nestal kovaný marxista a Tsiprasův poradce John Milios, jenž šokoval návrhem na svolání konference, která by Řekům většinu dluhů odepsala s tím, že jako precedens uvedl konferenci v Londýně, která v roce 1953 prominula dluhy poraženému Německu. Stal se jím Yanis Varoufakis, keynesiánský ekonom, jehož nedávné vyjádření – „do eurozóny jsme vstupovat neměli, ale když už tam jsme, není důvod odcházet dobrovolně“ – může osvětlit, s čím Řekové na jednání přijdou.

 

Varoufakis není neznámý ani českým čtenářům. Loni tu vyšla jeho kniha „Globální Minotaurus“, která interpretuje příčiny krize z roku 2008. Klíčovou roli v jeho konceptu hrají USA, jejichž politika finanční pomoci (Marshallův plán) vytvářela po válce hlad po americkém zboží, který vedl k vytvoření velkých obchodních a rozpočtových přebytků. Tyto přebytky byly reinvestovány v zahraničí, což vedlo k hospodářskému zázraku v Německu a Japonsku, ale také k jejich závislosti na exportu. Krizí na přelomu 60. a 70. let se situace změnila, americké hospodářství se propadlo do obchodního i rozpočtového deficitu a Nixonova vláda rozhodla o odchodu dolaru od zlatého standardu.

 

Američané měli dvojí možnost: buď se vydat cestou úspor, anebo obrátit deficity ve strategickou výhodu. Pod vlivem Kissingerova poradce Paula Volckera zvolili druhou cestu, která jim udržela hegemonní pozici ve světě (a také schopnost zadržovat a porazit sovětský komunismus, ale tím levičák Varoufakis neargumentuje). Deficity kompenzoval příliv kapitálu na Wall Street a USA fungovaly jako jakýsi vysavač přebytků, které v obchodě generovaly Německo, Japonsko, ropné státy Zálivu a později Čína. Tak se podle Varoufakise zrodil Globální Minotaurus, Američany stvořená příšera, kterou živí tribut v podobě kapitálu ze zahraničí – podobně jako v řecké báji musely poražené Athény posílat Minotaurovi na Krétu lidské oběti, aby si vykoupily mír. Krizí v roce 2008 byla obluda zraněna a systém přestal fungovat.

Řecká radikální levice si nebere servítky. „Zdědili jsme kalich s jedem,“ vyjadřuje se expresivně Varoufakis a dodává, že největší dluh v lidských dějinách byl naložen na bedra těch nejslabších, řeckých daňových poplatníků. O úsporných opatřeních mluví jako o fiskálním „wateboardingu“ (v analogii k mučení radikálních islamistů v Abú Ghraib), o Řecku jako „dluhové kolonii“ a obětním beránku. Viníkem je kancléřka Merkelová a Německo, které si vytvořilo závislost na exportu a drží euro záměrně tak, aby bylo měkké pro Německo, ale tvrdé pro Řecko. Tsipras a Varoufakis věří, že Němci a „trojka“ (Komise, ECB a MMF) nakonec ustoupí a řecké dluhy restrukturují. „Němci hlasitě štěkají, ale nekoušou,“ říká ministr financí.

 

Je tu ono staré bankéřovo pravidlo: když dlužíš tisícovky, je to problém dlužníka, když dlužíš miliardy, je to problém banky. Americký ministr financí John Connally kdysi slavně sdělil zahraničním partnerům vyděšeným z devalvace dolaru po odchodu od zlatého standardu: „Je to naše měna, ale váš problém.“ Pokud jde o řecké dluhy, je dnes situace jiná než před třemi lety: 80 % věřitelů jsou státy a instituce EU, nikoli soukromé banky. Problém tedy není v riziku zhroucení bankovního systému, ale spíš v nebezpečí, že se německá politika, bude-li konfrontována s transfery na Jih a znehodnocením úspor svých občanů, změní k nepoznání.

 

 

 

Nejde jen o Řecko. Ústupek jednomu povzbudí apetit u druhých. Na podzim budou volby ve Španělsku a zřejmě v nich zvítězí hnutí Podemos vedené jiným mladým marxistickým radikálem, Pablo Iglesiasem. Ten si odskočil na závěr kampaně do Athén a s Tsiprasem si zazpíval píseň Leonarda Cohena: „They sentenced me to twenty years of boredom, for trying to change the system from within, I’m coming now, I’m coming to reward them. First we take Manhattan, then we take Berlin.” („Odsoudili mě k dvaceti letům nudy za to, že jsem zkusil změnit systém zevnitř. A teď přicházím, přicházím, abych je odměnil. Nejdřív Manhattan, pak Berlín.“)

 

Berlín a státy evropského severu jsou v těžké situaci. Buď Řecku ustoupí, čímž zvýši morální hazard a poskytnou munici do voleb levicovým radikálům v dalších zemích. Komunisté a marxisté ovládnou evropské jižní křídlo, na severním křídle posílí nacionalisté. Anebo řecké návrhy odmítnou a Rusové si vybudují předpolí v Egejském moři. Churchill po válce věděl, že Stalina nesmí pustit do Středomoří. Sice nepřesvědčil Roosevelta, aby otevřel druhou frontu na jihu, ale postrčil Trumana k Marshallově plánu a zachránil Řecko před bolševiky. Dnes je Amerika pasivní a státník Churchillova formátu Evropě chybí. Bruselský kompromis napětí nerozřeší.

 

Nabízí se rozšířit metaforu o Minotaurovi na Řecko a bláhovou Evropu. Ta podle bájí odvozuje své jméno od bohyně Europé, kterou z asijského východu unesl Zeus v přestrojení za býka na Krétu, kde se jim narodil syn, král Mínos. Jeho manželka se v době, kdy byl na válečném tažení, spustila s milencem, který měl také podobu býka. Ze vztahu vzešel Minotaurus, nevlastní vnuk Europé a příšera s tváří býka a tělem člověka. Mínos ho proto uvěznil v proslulém Labyrintu a Athény, které se dostaly s králem do sporu, musely Minotaurovi přinášet oběti. Od povinnosti „platit“ je osvobodil hrdina Théseus – Minotaura zabil a díky niti, kterou mu dala Ariadna, se mu podařilo dostat z Labyrintu ven. Konec je ale smutný – svatba Thésea s Ariadnou se nekonala, oba čekal těžký osud. Théseus si vzal Faidru, která spáchala sebevraždu, a Ariadna se svatbou s Dionýsem obrazně řečeno utopila ve víně….