V červenci 2009 jsem patřil mezi autory Otevřeného dopisu Obamově administrativě ze střední a východní Evropy. S pětiletým odstupem bych na tomto veřejném vzkazu, v kterém jsme prezidenta Obamu upozorňovali, ať nepouští náš region ze zřetele, a mezi jehož další signatáře patřili kromě dalších osobností také Václav Havel a Lech Walesa, nezměnil ani slovo. 

 

Náš dopis poukazoval na dva základní problémy. Za prvé že američtí politici mají možná dojem, že proces ukotvování středoevropských a východoevropských zemí na Západě je splněnou misí, avšak bližší pohled ukazuje, že realita je přinejlepším nejistá. Varovali jsme, že bude-li NATO působit nerozhodně, mohly by Spojené státy ztratit v regionu podporu. Psali jsme, že nejistota v oblasti společných obranných závazků může podkopat proatlantickou orientaci středoevropských elit. Za druhé jsme poukázali na asertivní politiku Ruska za Putinova režimu: „Rusko je znovu na scéně jako revizionistická mocnost sledující agendu devatenáctého století metodami a taktikou století jednadvacátého,“ upozorňovali jsme před pěti lety. 

 

Reakce na náš dopis dosáhly v roce 2009 v Bruselu i ve Washingtonu stupně hysterie. Například Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů v Evropském parlamentu označilo signatáře za „svárlivé neokonzervativce“, které svádí na scestí „obsese ruské hrozby“. Ve Washingtonu jsem měl zase možnost setkat se s Michaelem McFaulem, poradcem prezidenta Obamy a hlavním architektem politiky resetu. McFaul se ve své kanceláři v Bílém domě rozzuřil a obvinil nás z „rusofobie“. Obecně řečeno: naše argumenty nepadly na úrodnou půdu. V září 2009 zatelefonoval prezident Obama do Varšavy a do Prahy a informoval vedoucí představitele obou zemí o změně amerických plánů protiraketové obrany. Češi v novém systému zcela ztratili místo, Poláci nedostali žádnou záruku v oblasti jeho financování. Převahu získala politika resetu a obecná víra v preferenci měkké síly. 

Od roku 2009 uplynulo pět let. Člověk může snadno dospět k závěru, že politika resetu byla nezdarem. Dokonce i McFaul, který byl od prosince 2011 do února 2014 velvyslancem USA v Rusku, to letos v březnu přiznal ve svém dopise bruselskému fóru německého Marshallova fondu. Rusko anektovalo Krym a použilo přitom stejnou rétoriku, jakou předtím použilo při zásahu v Gruzii a na obranu sféry vlivu za svými hranicemi. 

 

V důsledku toho je Ukrajina s Ruskem de facto ve válečném stavu. Umění ruské propagandy dosáhlo goebbelsovských proporcí – a v mnoha evropských metropolích se tato show setkává s úspěchem. Ruské špionážní a zpravodajské služby jsou na Západě aktivnější než kdykoliv dříve a téměř každý týden od nich unikají soukromé telefonáty mezi americkými a evropskými politiky i mezi Evropany samotnými. Cíl je zřejmý – vyvolávat na Západě stále více neshod. „Rozděl a panuj“, tak vypadá ruská reakce na pomocnou ruku Západu a reset. 

 

Minulost by se neměla resetovat ani zapomínat. Měla by být ponaučením, díky němuž se dozvíme víc o přítomnosti i budoucnosti. Během letošní krymské krize mě silně zaujalo, jak prezident Obama i německá kancléřka Merkelová emotivně charakterizovali Vladimira Putina jako muže 19. století. Ti, kdo znají dějiny, si vzpomenou, jak prezident Franklin D. Roosevelt označil po jaltské konferenci v roce 1945 mužem 19. století Josifa Stalina. Rooseveltova změna názoru bohužel přišla příliš pozdě. Nenaslouchal Averellu Harrimanovi dostatečně pozorně v době, kdy se ještě dalo něco změnit. Východní Evropa byla téměř zcela ztracena. 

 

Všechny naše argumenty a doporučení, které jsme v dopise akcentovali, platí i po pěti letech. Čas ukázal, že jsme měli pravdu. Ba co víc, některá naše negativní proroctví se naplnila. Letošní volby do Evropského parlamentu potvrdily riziko sílícího nacionalismu v Evropě a některá prohlášení nové generace politiků, kteří inklinují k reálpolitice v Praze, Bratislavě, Budapešti nebo i ve Varšavě, ukázala, že ani v těchto částech Evropy by se proatlantický postoj neměl pokládat za samozřejmou věc. Co tedy dodat? Snad varování: Západe, probuď se, prosím! Toto je poslední příležitost. Jinak se bude na Jaltu 2014 vzpomínat od Varšavy po Kyjev stejně intenzivně jako na Jaltu 1945.