Samozřejmě mám na mysli na jedné straně studenty, kteří byli zavíráni 17. listopadu 1939, a na druhé straně ty, kteří – tehdy též v roli studentů – na jejich odkaz o padesát let později navázali a demonstrací 17. listopadu 1989 započali sametovou revoluci. Nakonec se toto datum ukázalo být v dějinách dvacátého století rozhodující, ač se dlouho zdálo, že budou dominovat letopočty zakončené osmičkou. 

 

Odvážné chování studentů v roce 1939, kdy nacisté i u nás naplno odhalili podstatu svého zrůdného systému, a především své záměry s českým národem, mají se statečností účastníků demonstrace 17. listopadu 1989, která nakonec vedla až ke svržení komunistické diktatury, mnohé styčné body. 

Mezi režimy, proti kterým tito studenti bojovali, se jistě najdou rozdíly: součástí jednoho totalitního systému byla systematická genocida celých národů, zatímco ten druhý obracel svou nenávist pouze proti některým společenským třídám a zbytek obyvatelstva mu stačilo terorizovat, ovládat a ponižovat.

 

 

Důležitější je však společný jmenovatel událostí z let 1939 a 1989: touha českých studentů (pochopitelně nejen jich) po svobodě a demokracii. Vědomí opovržení hodnosti jakékoliv totality přimělo mladé lidi v listopadu 1989 k tomu, aby na demonstraci k výročí tragických událostí z roku 1939 odsoudili i komunistický režim. Obě příležitosti spojuje odvaha riskovat to nejcennější: nejen ztrátu zaměstnání a vyhazov ze studií, ale i ztrátu svobody, zdraví, nebo dokonce života. Tehdy studenti projevili to, čemu se říká vědomí historických souvislostí či historická paměť. Na brutální odpověď režimu potom odpověděli dobře organizovanou stávkou, která nakonec významným způsobem pomohla opět nastolit v naší zemi demokracii. Vzpomínám si, jak nás v Občanském fóru vedle odvahy tehdejších stávkujících studentů v době, kdy o výsledku revoluce nebylo ještě zdaleka rozhodnuto, fascinovala především jejich důslednost a vytrvalost, se kterou tehdy šli za svým cílem. Byla to nejen jejich odvaha riskovat, ale také a především vytrvalost, která nakonec dovedla revoluci ke zdárnému konci. 

 

Znamením současnosti, kterou mnozí přirovnávají k životu v bláznivém hudebním klipu, je bohužel nejen zkratkovitost, ale také povrchnost. Dnes jsou hvězdami ti, kteří se pomocí nejbizarnějších zviditelňování, teatrálních vystoupení, udávání, nahrávání soukromých rozhovorů či podávání absurdních trestních oznámení domohou svých warholovských patnácti vteřin slávy. Namísto vytrvalé systematické práce k nápravě věcí, které si zaslouží změnu k lepšímu, jsou dnes obdivováni protagonisté mediálních aférek s jepičím životem. 

 

Je dobré se z historie poučit. Je dobré také s úctou připomínat ty, kteří si nezaslouží být zapomenuti. Hlavním poučením 17. listopadu samozřejmě je, že svoboda je hodnotou, za kterou musíme být ochotni bojovat a kvůli které musíme být schopni riskovat ztrátu svého pohodlí, práce, dokonce i života. 

Myslím, že k poučením ze sametové revoluce patří také vědomí, že hrdinství několika dní, jakkoli je významné, samo o sobě nestačí, není-li následováno dlouhou, klopotnou a úmornou prací na zlepšování zaběhaných pořádků, případně i na jejich změně, pokud se ukázaly jako nepřijatelné.

 

Chceme-li však zachovat úctu k těm, kteří nám svou odvahou vybojovali svobodu, měli bychom je nejen napodobovat, ale také docenit obtížnost situace, ve které se nacházeli, a hrdinství, které projevili tváří v tvář skutečnému nebezpečí. Máme-li si vážit studentů, kteří bojovali proti nacistickému a komunistickému režimu, neměli bychom se k nim lehkomyslně přirovnávat. Tím totiž projevujeme závažný nedostatek historické paměti. Komu z nás dnes skutečně hrozí, že za pouhé pokojné projevení svých názorů bude brutálně tlučen policejními jednotkami, vyslýchán a zatýkán? O zavírání vysokých škol a odvážení do koncentračních táborů – vzpomínáme-li na rok 1939 – ani nemluvě. 

 

Příliš lehkovážné vytváření historických paralel může být nejen nepravdivé, ale i nehorázné. Je naším úkolem projevovat ve službě své zemi odvahu, trpělivost a důslednost. A bude-li to potřeba, také ochotu k obětem. Ale o tom, zda se svým chováním skutečně stavíme po bok těch, na které s úctou vzpomínáme, bychom neměli rozhodovat my. O tom rozhodnou až ti, kteří přijdou po nás. 

 

Přeji proto dnešní generaci, aby neztrácela skutečnou historickou paměť a nechala se inspirovat statečnými postoji studentů 17. listopadu. Přeji jí také, aby si dokázala vážit toho, co nám odvaha těchto studentů vybojovala.