Blízký východ je však příslovečným „sudem prachu“ a budou-li konflikty eskalovat, mohou se stát živnou půdou pro válku daleko větších rozměrů. Deeskalace v rusko-tureckých vztazích je proto více než žádoucí. Odpovědět na tuto výzvu ale nebude jednoduché, protože klíčoví hráči v regionu sledují odlišné, často protichůdné zájmy. 

 

Náš zájem i zájem Evropy je dvojí. Zaprvé musíme zadržet a zlikvidovat takzvaný Islámský stát (IS) jako ideové ohnisko i vojenské cvičiště radikálního islamismu a jeho džihádu. Projekt kalifátu si nárokuje univerzální poslání a v IS získal své teritoriální zázemí, z něhož je schopen sebevražednými útoky zasahovat západní civilizaci zvenčí a na nejcitlivějším místě. Útoky proti civilistům v městech, kterým lze jen těžko zabránit, vyvolávají strach, omezují svobodu a podlamují západní sebevědomí. Zadruhé je naším zájmem zásadně omezit a dostat pod kontrolu migrační tsunami, které svým rozsahem a živelností může rozložit Evropu zevnitř. Synergické efekty mezi migrační vlnou a přílivem džihádistů do Evropy netřeba zdůrazňovat, i když se je současný diskurs politické korektnosti a falešný humanismus na Západě snaží vytěsňovat. 

 

Zájem ostatních aktérů na Blízkém východě ovšem není shodný se zájmem naším. Občanská válka v Sýrii, která začala jako lidové povstání proti diktatuře Bašára Asada a kterou Západ svou neobratnou politikou nechal rozhořet, přerostla v „proxy“ válku, v níž hrají prim nejen zájmy okolních mocností, ale také hluboký konfl ikt v srdci islámu mezi jeho sunnitskou a šíitskou větví. V Sýrii se větve střetávají – Asad a jeho sekta alavitů patří k menšinovým šíitům, zatímco asi 60 % Syřanů se před válkou hlásilo k sunnitům. Klíčovým sponzorem šíitů je klerikální Írán, o dominanci nad sunnitskou větví, která představuje 90 % všech muslimů ve světě, soutěží wahhábistická Saúdská Arábie s více sekulárním Tureckem. 

 

K oběma větvím se hlásí i teroristé – na jedné straně je Hizballáh, na druhé al-Kajda a IS. Blízký východ, který si nikdy neprošel sekularizací jako svět západního křesťanstva, se nyní nachází v období jakéhosi náboženského probuzení. Někteří mluví o historické analogii s religiózními konfl ikty uvnitř křesťanstva ve 14. až 16. století. Vezmeme-li tento názor vážně, připravme se na to, že konfl ikt potrvá desítky let. Není to ovšem náš zápas, a bylo by proto chybou nechat se do něj vtáhnout více, než je v našem zájmu nezbytné. Rusko si sice získává naše sympatie svou deklarovanou ochotou bojovat proti IS, ale jeho zájmy jsou širší. Chce si udržet a rozšířit vojenské základny v Sýrii a k tomu potřebuje udržet Asada. Ruský bombardér operoval v místě, kde IS nepůsobí. Zároveň Asad dělá vše pro to, aby co nejvíce sunnitů opustilo Sýrii, protože se snadněji udrží u moci, a nevadí mu, když se sunnitští uprchlíci budou v Evropě radikalizovat. Nevadí to ani Rusku, a mnozí se proto ptají, zda za krizí kolem letadla není ruský záměr postavit Západ a Turecko proti sobě. Hlavním spojencem Kremlu v regionu je totiž Írán. 

 

Turecko se naopak obává, že po útěku Američanů z Iráku a vítězství Asada v Sýrii se šíitský svět teritoriálně propojí do souvislého půlměsíce od Damašku po Teherán a že Írán získá pozici regionálního hegemona. Zároveň jediné úspěšné vojenské akce proti IS prováděli Kurdové a Ankara se obává, že kurdská emancipace, vyústí-li v samostatný stát, ohrožuje územní integritu Turecka a tím i jeho postavení regionální mocnosti. 

 

Turecko je členem NATO, a proto se logicky ptáme, zda je ohrožena Aliance i naše bezpečnost. Na Blízkém východě se nám bezpečnostní prostředí mění před očima, překreslují se hranice, ale aliance zatím zůstávají. Jak dlouho rozpor vydrží, ukáže až budoucnost. Ale pokud jde o náš zájem teď a tady, platí, že jedna a jedna jsou dvě. Neboli – s Ruskem nás sice spojuje zájem na porážce IS, ale NATO potřebujeme jako ochranu před Ruskem a bez spolupráce s Tureckem není reálné proud migrantů zastavit ani utlumit.