Kniha vzbudila v Sarrazinově vlasti velký rozruch. Lidé ji houfně kupovali a četli tím víc, čím ochránci politické korektnosti z řad establishmentu jejího autora v médiích křižovali. Za pět let se však nic nezměnilo. Obyčejní Němci sice mají stále větší obavy, ale karavana jede dál.

 

Minulý týden německá kancléřka Angela Merkelová učinila fatální prohlášení k migrační krizi v Evropě. Tváří v tvář migrační tsunami oznámila, že Německo je připraveno přijmout všechny uprchlíky ze Sýrie a dalších států, které nepovažuje za bezpečné. Její projev polil živou vodou všechny ty, kteří se snaží rychle překonat vody Středozemního moře, balkánské hory a panonské pustiny dřív, než jim to zima zkomplikuje. Zoufalá snaha Maďarska dodržet dohodnutá evropská pravidla, ochránit vnější hranici Schengenu a výstavbou plotu a přijetím dalších opatření příliv imigrantů aspoň omezit vychází naprázdno a je naopak „odměněna“ kritikou Budapešti ze strany Německa a jeho spojenců. Je tu přece příležitost vyřídit si účty s Viktorem Orbánem.

 

Terčem kritiky jsou nyní všechny země střední a východní Evropy. Byly to přece ony, které na jaře odmítly návrh Evropské komise na závazné kvóty pro přerozdělení uprchlíků. Tragický příběh kamionu u Vídně se 71 mrtvými (česko-slovenský původ náklaďáku, maďarská registrace, rumunský řidič a zřejmě bulharská pašerácká mafie) posloužil jako důvod k nálepkování východoevropanů z nehumánního zacházení a nedostatku solidarity. Nikdo se už neptá, proč EU dodneška nepotopila jedinou prázdnou pašeráckou loď, když se na tom před čtvrtrokem dohodla. Nový viník krize je na světě. To ovšem nestačí – ještě je nutné překlopit negativní emoce (obavy z bezpečnosti) do emocí pozitivních. Proto se koordinovaně na titulcích hlavních německých médií objeví obrázek mrtvého dítěte vyplaveného u řeckých hranic. A pokud ani to racionálně uvažujícím Němcům nestačí, přispěchal liberálně-levicový Süddeutsche Zeitung s detailní analýzou, která vysvětlila, proč bude německé národní hospodářství příštích deset let potřebovat 6,5 milionu přistěhovalců. Děti doma se přece nerodí, nikdo nechce pracovat, takže se přijetí Syřanů, Eritrejců, Iráčanů a Libyjců nakonec vyplatí.

 

Namístě je proto zbystřit pozornost. Německá vláda přiznává, že jen letos přijme 800 tisíc imigrantů, čtyřikrát víc než vloni. A politici v Berlíně, Paříži, Římě i ve Vídni znovu tlačí na EK, aby předložila nový návrh na závazné kvóty, protože přeci břímě musí být spravedlivě rozloženo mezi všechny státy EU. V případě, že uspějí, je trojčlenka pro letošní rok neúprosná – pokud osmdesátimilionové Německo přijme výše uvedené množství lidí, měla by desetimilionová ČR přijmout jen letos 100 tisíc lidí. Ale tím to samozřejmě neskončí, v pohybu je daleko větší množství lidí, nyní ještě víc motivovaných.

 

Počítáme-li jen Syřany, 4 miliony lidí dnes pobývají v uprchlických táborech v Turecku, Jordánsku a Libanonu, dalších 7 milionů je mimo svůj domov uvnitř země. Budeme-li počítat Iráčany, Eritrejce, Súdánce, Libyjce, Afghánce, Jemence a další národy v pohybu, jejichž země nejsou podle německé (nebo třeba švédské a norské) azylové politiky chápány jako bezpečné, dojdeme lehce k počtům až 30 milionů. Teze o novém stěhování národů nejsou mimo realitu. Pokud by všichni ti, kteří jsou v pohybu, projevili zájem jít do EU a EU by se je rozhodla přijmout (protože jejich země nejsou bezpečné), vychází na ČR podle stejné trojčlenky 600 tisíc lidí, v drtivé většině muslimů.

 

Výše řečené neznamená, že bychom se měli k uprchlíkům stavět zády. Ti, kteří jsou v ohrožení zdraví nebo života a doma byli pronásledováni, mají mít nárok na mezinárodní ochranu. Ale zároveň ti, kteří opravdu hledají azyl před útlakem, by se logicky neměli obávat sdělit svou identitu v prvním státě EU, ve kterém se ocitnou. Zatím je však zkušenost odlišná. Většina lidí se odmítá v Maďarsku či Česku nechat identifikovat, protože míří za lepším do Německa nebo do Švédska. Migrační teorie rozlišuje mezi migrací „push“ (vytlačení) a „pull“ (přitažení). Tou první je útěk před útlakem, tou druhou je snaha jít za lepším. Samozřejmě že mnohé, možná většina případů v praxi jsou hraniční a je těžké mezi nimi rozlišovat. Svět nikdy není úplně černobílý.

 

Nicméně platí jedno: na imigraci není nárok, není to v jádru lidské právo, ale spíš privilegium, výsada, o níž rozhoduje přijímací země. Zatímco právo emigrovat, právo odejít ze země, je nezpochybnitelné, protože lidská bytost je svobodná a není majetkem státu, v němž se narodila, právo imigrovat, přistěhovat se do určité země, není nárokovatelné ani vymahatelné. Závisí totiž nejen na svobodné vůli migrujícího jedince, ale i na vůli společnosti v zemi, kde se chce usadit.

 

Systém závazných kvót chce toto suverénní právo každé členské země EU zrušit. Naše vláda zatím zavedení závazných kvót správně odmítala. Uvidíme, jak ji tato schopnost dlouho vydrží, a držme ji v tomto ohledu palce. Je to nejen v zájmu nás tady v Česku, ale i v zájmu celé Evropy. Páchá-li Německo sebevraždu, nic s tím asi neuděláme. Ale pokud má páchat i sebevraždu celá EU, je to i naše věc.