Blog

Narozeniny v Toskánsku

20. srpna 2021

Všem chci na úvod poděkovat za gratulace k 60tinám. Nebylo v mých silách každému odpovědět, tak aspoň všem pár slov a fotek k nim dodatečně. (Původně jsem chtěl nabídnout „toskánský“ deník, každý den jeden postřeh, ale fiasko Západu v Afghánistánu mě nějak zamotalo hlavu…)

Když mi před deseti lety bylo 50, přesvědčily mě spolupracovnice, abych udělal v Praze velkou party. Prý to chtělo ukázat sílu, když na mě útočili. 60 jsem pojal jinak. Nic už dokazovat nechci. Vzal jsem na týden celou rodinu do milovaného Toskánska. Jsem v rodu nejstarší, tak je na místě to trávit s nejbližšími. Atmosféru zdejší krásné krajiny ladí ráno výhled z okna našeho pokoje.

Pronajali jsme si domeček, jezdíme po památkách, koupeme se v bazénu a ochutnáváme lahůdky úžasné kuchyně a skvělé červené víno. V čase pandemie je tu jako v ráji. Nikoli poprvé. Boccaccio napsal svůj renesanční Dekameron v čase morové rány v rocce 1348. Skupina deseti lidí odjela z města na venkov, kde si užívá karanténu vyprávěním příběhů při jídle a víně. Pici al ragu di cinghiale, tedy silné špagety s kančím ragú, jsou zdejší národním jídlem.

Když jsem byl mladý, dělal jsem si z Italů legraci. Že nejsou na práci, že na ně není spoleh. Čím jsem starší, mám je radši. Je s nimi sranda, umí žít, skvěle vaří, na nic si nehrají a potíže řeší s grácií. Něco o nich taky vypovídá, že si vybrali jako národního ptáka normálního vrabce obecného. Je jich tu všude plno. Jednoho jsem fotil na zahradě.

Toskánsko je ve středu. Itálie a kulturně i Evropy. Právě tady, ve středověkých zápasech mezi panovníky a papeži, mezi šlechtou a měšťany, mezi jednotlivými městy i rodinami, se rodilo pojetí západní svobody. Nikoli centralizovaná říše, ale svobodná města a vzájemně kooperující i soutěžící státy. Siena, asi nejkrásnější zdejší město, jako civitas libere. A její centrální náměstí Piazza del Campo jako asi nejúžasnější veřejný prostor pro setkávání lidí, který jsem kdy viděl. Renesanční soutěž a křesťanská vertikála. To bylo motorem inovací – v umění, vědě i politice. Říkám si, že má-li mít EU budoucnost, měla by být právě taková.

Asi největší koncentraci skvostů, které tu lidé vytvořili, najdeme ve florentské galerii Uffizi. Když vyrazíte (po předchozím objednání), nemůžete litovat. Díky pandemii je lidí míň a díky krásné terase s kavárnou (a možností si zapálit cigáro) není prohlídka psychickým ani fyzickým utrpením, ale lahůdkou pro fajnšmekry. Přikládám dvě fotky. Jednak Madonu se stehlíkem, kterého podává Jan Křtitel malému Ježíškovi. Stehlík má červenou hlavu – jako symbol Kristova utrpení na kříži. Coby národní pták je zatím volný. Bacchus od Caravaggia pak budiž nejen reklamou na skvělé toskánské víno, ale i důkazem, že tento malíř italského baroka posunul umění do výšin, které už nikdo další nepřekonal.