Blog

Milion chvilek pro pořádek u sousedů

17. února 2020

„Nechceme jít cestou Polska a Maďarska“, hlásá pozvánka Miliónu chvilek na příští demonstraci. Původně proti Křečkovi. Za sebe říkám: díky, ale nejdu. Chvilkaři udělali první vážnou chybu. Až dosud měli mé sympatie. Správně se vymezovali proti Babišově gigantickému konfliktu zájmů, oligarchizaci politiky u nás a Zemanovu tažení na Východ. A také se snažili úzkostlivě pohybovat v rámci konsensu demokratických sil. Útokem proti Visegrádu konsensus opouštějí.

Vidím pět důvodů, proč je hloupé útočit na Visegrád a srovnávat naši situaci s Polskem i Maďarskem. Předem se omlouvám, že to bude tentokrát delší. Holt v časech nálepkování je některé věci potřeba rozebrat.

1) Visegrád má strategický a bezpečnostní význam. Zajišťuje nám přátelství a spolupráci v sousedství. Díky němu jsme se dostali do NATO. Posiluje naši energetickou bezpečnost. Společně jsme zkrotili migrační vlnu, která byla v masovém měřítku bezpečnostní hrozbou. Je hloupost tuto spolupráci obětovat kvůli tomu, že se někomu nelíbí ten či onen politik. Jak by se nám asi líbilo, kdyby nás začali třeba z NATO vyhazovat jenom proto, že jsme si zvolili Zemana nebo Babiše (já je samozřejmě nevolil)?

2) Kaczyński v Polsku i Orbán v Maďarsku byli demokraticky zvoleni ve svobodných volbách. Oba kdysi bojovali proti bolševikovi. Zasloužili se o 1989. Srovnávat je s Babišem je nehorázné. Oba stojí v čele standardních demokratických stran. Žádné ANO jako „one man show“. Nebudou vládnout napořád, jak už vidíme třeba ve Varšavě a Budapešti, kde vyhrála opozice. Anebo jinak – máme z NATO odejít, když se někomu nelíbí, že si Američané zvolili Donalda nebo Britové Borise? Budeme z EU odcházet, až si Italové zvolí Salviniho a Němci AfD? Proč nikomu nevadí irská Sinn Féin?

3) Kaczyński i Orbán jsou konzervativní a vymezují se vůči nyní módním, tzv. progresivním trendům na Západě. Ano – jejich konzervatismus je jiný než u nás. Kaczyński je křesťanský konzervativec, Orbán národní konzervativec. Česká varianta konzervatismu je liberálnější. I když i my čeští konzervativci nelibě neseme, jak si po americkém vzoru přivlastňují liberalismus evropští levičáci. Ale ať tak či onak – jde o ideové rozdíly, které se pohybují v rámci demokratického diskurzu. Nálepkování obou populismem, nebo dokonce antisemitismem či fašismem, je nemístné.

4) Pár slov k polské reformě justice. Chvilkaři píší, že my ještě nejsme tak daleko… Takže: polská reforma má za cíl soudní systém otevřít – tak jako ho máme stále otevřený my tady, nebo třeba v Rakousku a Německu. V Polsku byl totiž uzavřený. Soudci jmenovali soudce. Jakýsi stát ve státě. Říká se tomu mafie. Nechci hájit každý jejich reformní krok. Některá opatření jsou nemotorná a zbrklá, někde i já zvedám obočí. Ale samotnému cíli rozumím. Nechť situace v Polsku slouží jako varování, jak je těžké uzavřený systém znovu otevřít. Než si ho tady hloupě uzavřeme i my. Navíc – soudnictví není v kompetenci EU. Opravdu chceme, aby někdo zvenčí rozhodoval o tom, kdo má sedět v našem soudu?

5) Maďarům se vyčítají média. Ano – ta státní jsou hlásnou troubou vládní politiky. Ale podobně jsou hlásnou troubou establishmentu veřejná média v Německu. Naopak soukromá média v Maďarsku (televize, rádio, internet – RTL/ATV, Klubrádió, Index, 444, několik investigativních projektů jako Direkt, které bychom mimochodem velice potřebovali u nás, apod.) buší do vlády tak, že se nám o tom může jenom zdát. Takže ani v tomto případě si nemyslím, že bychom měli své jižní sousedy přes hranice nějak mistrovat, když u nás je premiér (!) otevřeným vlastníkem médií, která nakoupil až po vstupu do politiky. To je bezprecedentní.

Závěr: Zameťme si nejdřív před vlastním prahem!


nejnovější příspěvky blogu