Ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali dohodu o odchodu sovětských vojsk z území Československa do poloviny roku 1991. Naše země získala suverenitu, o niž přišla po komunistickém puči v roce 1948 a sovětské okupaci v roce 1968. 

 

Havlova cesta do Moskvy, které jsem se jako jeho poradce účastnil, měla svou symboliku. Prezident se těsně předtím vrátil z USA, kde se setkal s prezidentem Bushem a promluvil v Kongresu, a z Prahy odlétal na východ 25. února přímo ze shromáždění na Staroměstském náměstí, kde si Češi připomínali puč v roce 1948. Na palubě vládního iljušinu vládla z náročného cestování únava, ale Havel si odpočinek nedopřál. Vytáhl papír a fixku a jal se psát krátký text deklarace, která měla založit budoucí vztahy mezi Prahou a Moskvou na přátelství, zároveň však na rovnoprávnosti a suverenitě. Cíl popsal jasně: jde o to, aby Kreml popřel tzv. Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě států střední a východní Evropy a ruském „právu“ zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. O šancích, že by ji Gorbačov podepsal, jsme si nedělali velké iluze. Jednání v Kremlu bylo zpočátku opatrné. Havel s Gorbačovem se neznali, nicméně v Kremlu ledy roztály. Havel nepožadoval revanš a zajímala ho budoucnost. Gorbačov po krátké pauze s textem deklarace souhlasil, stejně jako s dohodou o odsunu vojsk. Atmosféra se uvolnila a Havlovi umožnila přejít do finále. Z tašky vytáhl dýmku míru, kterou dostal několik dní předtím od amerických indiánů, a předal ji jako dárek Michailu Sergejevičovi s doporučením, aby ji během příštího summitu s prezidentem Bushem vykouřili na znamení světového míru. Konsternovaný Gorbačov se omezil na strohou odpověď: „Já nekouřím.“ Havel odpověděl: „Nevadí. Já kouřím. 

 

Nemáte tu popelník?“ Pravda, smysl pro humor Gorbačov neměl. Ale svou otevřeností a respektem k právu druhých si získal naši úctu. Vedle Reagana, Thatcherové a dalších se zasloužil o to, že se do střední Evropy vrátila svoboda. 

 

Československo sice neexistuje, ale Češi a Slováci nemají důvod mluvit o „největší geopolitické tragédii v dějinách“. S obavami však hledí na východ, když vidí, jak je duch otevřenosti, tolerance a spolupráce postupně vytlačován asertivní politikou síly, arogance a územních nároků.